1. 12. se po čtyřech letech vrátilo finále Slam poetry, největší a nejprestižnější akce v celém roce, zpátky do Brna na Flédu. Nemá příliš cenu popisovat jednotlivé výstupy, na ty je lepší se podívat ze záznamu, který za pár dní vyjde na Slam poetry CZ. Takže jenom v rychlosti pořadí – 1. Ondra Hrabal, 2. Garcon, 3. Pan Fenek a Dave. Nicméně až překvapivě jasně se ukázalo několik trendů, které za poslední rok ovlivňují českou scénu. Proto jsem se rozhodl poukázat na ně.
Humor
Když si tak prolétávám jednotlivé výstupy v hlavě, napočítal bych kolem osmi čistě humorných slamů, které měly jako hlavní účel pobavit publikum. Což je z 26 přibližně jedna třetina. Není to pořád úplně málo, ale oproti předchozím rokům se ten počet celkem snižuje. Což je dle mého dobře, protože humor se dá dělat i o něco rafinovaněji, k čemuž se za chvíli dostaneme. Největší problém však není v textech samotných, ale v jejich hodnocení. Samozřejmě není chybou jim dávat vysoké body, ale když pak dostávají vyšší ohodnocení než texty s hlubokou myšlenkou, přesahem či skvěle satirizujícím humorem, je to věčná škoda.
Přesah
Slam poetry je v Čechách pojato spíše jako epické vyprávění, glosa, fejeton nebo krátká esej. Smyslem se stále více stává snaha divákům něco touto formou sdělit. Skoro všechny texty večera v sobě nějaký ten humor měly, byl ovšem jen jednou z ingrediencí. Mohli jsme tak slyšet slam o maloměšťáctví na vesnici (Ondra Hrabal), problematice darování krve (Švéd), sondu mezi radikální voliče v ČR (Tukan) atd. Ze všeho se pak nejvíce vymykal asi úplně závěrečný Tukanův text o údajné no-go zóně. Na scéně jsme pochopili, určitě i díky výborným mezinárodním exhibicím, kde se všichni učíme od zahraničních machrů, že dělat prvoplánový humor můžeme jít na spoustu jiných platforem. Že slam poetry nabízí o dost větší prostor pro sdělení a experimenty, čímž se rovnou dostáváme k další bodu.
Multidimenzionální platforma
Snad poprvé byly na finále ve větším zastoupení k vidění různé žánrové experimenty. Slameři začali využít i takových literárních a divadelních žánrů, které by dříve jen tak někoho nenapadly – absurdní divadlo (Dave), dadaismus (Dr. Filipitch) nebo rap battle (Ondra Hrabal). To, že většina nebyla přijata tak dobře se stane, nicméně všichni tři s těmito texty vyhrávají prestižní exhibice, tudíž je jim publikum často nakloněno. Teď jsem chtěl nějak urazit Brno, ale mám nějak sentimentální náladu, takže si poznámky o něm nechám pro sebe.
Improvizace
Úbytek improvizace na finále trvá už několik let. Největší podíl na tom zřejmě budou stále se vylepšující pevné texty, kterým se s improvizací nedá skoro vůbec konkurovat. Navíc tři minuty je často pro improvizátora zoufale málo, protože se sotva stihne dostat do nějakého tvůrčího transu. Na finále zazněly tři improvizace od Dana Kunze a Honzy Dibitanzla a musím říct, že jsem za ně rád. Ne vždycky mi přijde improvizace dobrá, ale kluci včera ukázali, že při kvalitním podání do večera hezky zapadne. Doba, kdy se s ní dali vyhrávat mistrovské tituly, se však asi jen tak nevrátí.
Brno
Během večera jsem nabyl dojmu, že brněnští diváci trpí masochistickým nacionalismem. Stačilo jakkoliv zmínit Brno, klidně ho i celou dobu urážet, aby se všichni dostali do varu. To je jenom taková poznámka pod čarou, jiná města na to tak vysazená nejsou.
Už jsem kecal dost dlouho, tak na závěr asi stačí dodat, že jsem velmi rád, že finále vyhrál Ondra Hrabal a ještě jednou mu velmi gratuluji.
Lef L’Leviatan