Letošní liberecká kvalifikace ve slam poetry končila remízou mezi mnou a Lukou Leonardim, přestože absolutní vítěz, kterým se stal Luka, měl o bod víc než já. Jak je možné, že to byla remíza, i když měl Luka o jeden bod víc? To a některé další komplikace večera se vám teď pokusím objasnit. Dávejte pozor, ať se do toho nezamotáte, tak jako většina lidí přítomných v sále.
Letos jsem si pro diváky připravil opět něco ze své dílny trapno-poezie, jejímž cílem je napsat co největší blbost a tu se následně pokusit jakýmikoliv prostředky úspěšně prezentovat divákům. Vzbudilo to u diváků nečekaný ohlas a tak jsem se v prvním kole vyšvihl na horní pozice. Luka Leonardi, se kterým jsem počítal jako s největší konkurencí, tolik bodů v prvním kole nedostal, čímž jsem odvrátil svou pozornost na svého známého Miguela (vystupujícího pod pseudonymem P. J. Remmy), který zazářil svým vtipným a energickým textem o tom, jak složit rapový song a dosáhl tak v prvním kole stejně bodů jako já.
Druhé kolo začínal Miguel se svým textem o ještěrech. Dostal velmi dobré hodnocení a už v tu chvíli bylo jasné, že to bude hodně těsný souboj. Abych řekl pravdu, moc netuším, jak na tom byl Luka Leonardi v druhém kole, asi jsem se zrovna učil text nebo jsem ujídal chlebíčky, které nám byly nabídnuty místo tradičního čokoládového dortu, na který jsem se marně těšil. Protože mi nedošlo, že je v druhém kole pouze postupující polovina, byl jsem překvapen, jak rychle jsem se dostal na řadu. Vyběhl jsem na jeviště, pak se něco dělo, těžko říct co a zase jsem odešel. Dostal jsem také dobré hodnocení – opět pro mne velmi překvapující. Pouze jeden porotce se rozhodl mi dát 3 body. Vůbec byl ňákej divnej. Seděl jsem vedle něj, řekl mu asi 10 vtipů na téma, ať mi dá lepší body a s ním to ani nehlo… Ani se na mě nepodíval. Jedna z mých teorií je, že byl hluchý. Těžko říct. Dost možná se mě ale pouze snažil vytrestat za mé údajné použití mikrofonu jako rekvizity (Mikrofonovou šňůru jsem si totiž jednou během výstupu v rámci gagu protáhl za hlavou.), na které hned po mém výstupu upozornil moderátor večera Dr. Filipitch, jehož názor byl diváky vyvrácen. Já si pomalu začal balit věci a chystal jsem se jet domů s tím, že jsem alespoň opět obhájil svůj zakletý titul druhého místa. Nakonec jsem se rozhodl z kolegiálních důvodů počkat na vyhlášení. Body se sečetly a Filipitch ohlásil remízu. U toho se ale nezapomněl znovu ve své zodpovědnosti zmínit o mém údajném použití mikrofonu jako rekvizity, což se stalo večeru osudným.
Nechte ho! Má pravdu! Nemá pravdu! Rekvizita! Nerekvizita! Každý v sále k tomu měl co říct – slameři, diváci, organizátoři, mí odpůrci i zastánci – úplně všichni, snad až na pána, který mi dal 3 body. Ten pouze mlčky přihlížel. Celý sál se stal soudní síní. Byly předčítány paragrafy ze slamového zákoníku, pro který bylo během procesu posláno. Lidé nahlas vykládali podstatu práva – někteří jako obhájci, jiní jako žalobci. Dokonce i jeden muž, který celý večer prozíval, se najednou probudil a začal se svou interpretací. Bylo to šílené. Já měl samozřejmě chvíli radost, že mám ještě šanci vyhrát, ta se ale po chvíli začala měnit v nejistotu. V tom ruchu jsem se zeptal Miguela, co si o tom myslí. Odpověděl, že je mu to asi jedno, že sice třetí text nemá, ale že něco vymyslí a že by dal klidně rozhodující battle. To mě uklidnilo a neměl jsem potřebu se nějak vzdávat a přenechávat jen tak vítězství někomu jinému. Soud se po minimálně 10 minutách blížil ke konci. Rozsudek: Byla to rekvizita, ale battle bude. Byl jsem předvolán na jeviště, abych si střihl kámen nůžky papír o pořadí v battlu. Jenže k mému překvapení se jednalo o battle s Lukou Leonardim, mým dřívějším slam-přítelem, nyní s mužem skřípajícím zlostí zuby.
Luka začínal. Jeho výstup, ač ne tak sebejistý, jak má ve zvyku (Což bylo bez pochyb zapříčiněno předchozí absolutně bizarní situací.), dosáhl vysokého hodnocení v rozpětí devítek a desítek. Když jsem nastoupil já (ještě mnohem více rozrušen), nevěděl jsem co dělat. Po kapsách jsem našel staré útržky nesoucí několik slov loňského textu, který jsem si vůbec nepamatoval. Pokusil jsem se přednést několik čitelných veršů, které byly diváky promlčeny. Poté jsem se rozhlédl po sále: vlevo – nasraný Luka, uprostřed – nasraný lidi, vpravo – zas někdo, na podiu – úplně ztracen ve svých myšlenkách já. To bylo poprvé, co jsem nevěděl co dělat na jevišti. Co tady sakra dělám? Čím víc jsem přemýšlel, tím míň jsem byl schopen jednat, a čím víc jsem nebyl schopen jednat, tím víc jsem přemýšlel. Nakonec jsem se na vše vybodl, předvedl několik triků s mikrofonem, které byly důvodem předchozího sporu, abych srazil situaci na kolena, a zároveň jsem tak alespoň trochu sjednotil nás všechny v sále, kteří jsme se začali smát tý strašný šílenosti, co právě proběhla. Po celé akci jsme se slamery ještě několik minut o událostech večera diskutovali. Vlastně si myslím, že nás to nakonec dalo docela dohromady. A tak skončila liberecká kvalifikace.
A jak to, že to byla remíza, když měl Luka Leonardi o bod víc jak já? Špatně to sečetli, ale psst – to zůstalo jen mezi slamery.
Tadeáš
