Na brněnském pódiu se v ArtBaru Druhý Pád sešla v povelikonoční úterý 3. dubna zajímavá směsice. Mezi mistry a finalisty zavítali i úplní nováčci a nabídka byla opravdu pestrá.
První kolo rozstřelil Rimmer se slamem 25 000 dní, jenž by klidně mohl nést název Memento mori. I v druhém kole uvažoval nad životem, vlastní osobností a nad tempem, které jsme si nastolili. Ostatně tento roztomile pesimistický slam máte možnost zhlédnout na facebookových stránkách Slam poetry CZ.
Následující Jaroslav Vaněk zavedl rozmluvu na vděčné téma, které vždy všechny pobaví – komentáře na idnes. O to více, týká-li se to stravy a jejích módních trendů. Životnímu stylu se věnoval i nadále a svalovkyni svého srdce posílá slam z posilovny.
Na brněnské scéně se tentokráte objevila i Barbora jako jediná žena večera. Během svých výstupů ukázala poměrně široké spektrum emocí a naladění, ve kterých se nachází. Od rozčilení nad rolí, která jí bývá přisuzována a vztekem sama k sobě, že se proti tomu nestaví, se přesunula k něžnosti, romantice a skoro až k éterické existenci. I v tomto případě máte možnost (znovu) zhlédnout Barbořin první slam.
Po Barbořině zvolání Me too! souhrou náhody a ironie nastoupil Dr. Filipitch s pohádkou O pejskovi a kočičkách. Od moderátora Jendy Perly si vysloužil přízvisko Karel Čapek dnešních dní a od poroty poměrně vysoké body. Druhý výstup byl ve znamení lásky a romantický Dr. Filipitch hrál na city všech přítomných dam, což vystihovala i slova vycházející z davu slamerů (tuším od Anatola): „Tos zabil“.
Jaro se pomalu vkrádá všude a všechno se páří. Bruchowski dává rady všem slečnám a ženám, dle něj je ideálním partnerem vlkodlak. Popis radostí a strastí při tomto výběru však nenašel příliš rozsáhlou diváckou odezvu. Brněnské publikum slyšelo více na depresivní a trochu děsivou notu o vypořádání se s životem, vzdání holdu psychoterapeutovi a antidepresivům.
Historicko-politické exkurzy Štefana Kalety nám ukázaly, že časy se nemění. Mládež ve starověkém Římě je stejně líná a ovlivněná barbarskou kulturou, přijímající cizácké novoty a vzdávající se tradic, jichž jejich předkové dbali. Ale ano, bude líp.
Zamilovaný, stalkující a zpívající Petr Murin věnoval slam svého 15tiletého já Mahuleně a opět ji nedokázal pozvat do kina. Od zamilovanosti přešel k naštvání a frustraci z časové nouze, kdy se frekvence mluvených (spíše řvaných) slov blížila kulometu. Nicméně publikum evidentně rozumí, chápe a oceňuje. Jak se stupňovala rozjařená nálada, zvyšovaly se i body porotců a reakce publika.
Anatol Svahilec přišel se svým dalším „myšlenkovým kostruktem“, v němž výkřik „Lenin suverénně jede!“ kupodivu popisoval po ledu klouzající rakev. V druhém kole však vybočil z klasicky anatolovského výstupu a my jsme mohli být svědky první improvizace- jak na exhibici, tak vůbec Anatola v Brně. Za propojení slov lubrikant, židle a máma získává zlatého bludišťáka a přízeň davu.
Jak se říká, v jednoduchosti je krása. Tohoto hesla se držel i Pavel Oškrkaný a navázal na Cimrmanovskou školu absolutních rýmů, leč bohužel ani imaginární holku na to nesbalil. Do dalšího vhledu do Pavlových vztahů se zapletlo bezmála 50 básníků a básnířek, nicméně ani zde jsme se nedočkali šťastného konce, neb dotyčná neuměla vařit.
Vítěznou trojici nakonec vzestupně tvořili Dr. Filipitch, Jaroslav Vaněk a Anatol Svahilec. Celá exhibice byla zarámována afterpárty v režii ArtBaru a jestli neodpadli, tak tam paří dodnes.
K.