Vzhledem k tomu, že o ostravské kvalifikaci už píší články i lidé, kteří tam vůbec nebyli, je na čase zveřejnit můj pohled.
Do Ostravy jsem přijel víceméně náhodou, protože jsem tam měl celý den školení, a zrušili mi předtím půl roku domluvené vystoupení na jižní Moravě. Kvalifikace si plynula svým tempem, mírně ovlivněná nezkušeností moderátora, ale všechno tak nějak v míře. Ne, že bych něco podobného neviděl poprvé. Do průběhu slamu jsem zapojil až ve chvíli, kdy se najednou uprostřed druhého kola objevila sedmá sada čísel. Do té doby jich bylo pouze šest. Objevila se po Adeladline výstupu, po dalším výstupu, shodou okolností mém, to organizátoři začali řešit. Ačkoli jsem všechny sady přepočítal, jestli některou někdo nerozdělil, bylo jich opravdu sedm. Nicméně bylo potřeba, aby večer jel dál a úplně se nerozsypal, jak se na slam poetry soutěžích někdy stává. Byly totiž i názory celé druhé kolo opakovat. Dvě největší favoritky už měly stejně odslamováno a nikdo už je nemohl ani teoreticky dostihnout.
Další problém, který nastal, byla Adeladlina rekvizita a sice, že se během výstupu napila vína a slamovala o tom. Jak jsme se shodli s organizátory i velkou částí diváků, byla to rekvizita, což uznal i hlavní organizátor Petr Sedláček. Nikde není napsáno, kdy a jak se rekvizita hlásí. Stejně jako se ihned po slamu neříkají odečítané body za překročený čas. Vzápětí se mně Petr Sedláček zeptal, co má dělat. Vzhledem k tomu, že k použití rekvizity nejsou žádná pravidla a v podstatě ani žádný precedens, navrhl jsem dvě řešení, která byla k Adeladle příznivá – 1) strhnout tři body a vyhraje Adeladla, 2) strhnout pět bodů, a bude battle s Ellen, kterou porazila právě o pět bodů. Čili není pravda, že jsem navrhoval řešení strhnout tři body. Navrhoval jsem obě dvě. A už vůbec není pravda, že by jedno z nich bylo legitimní. Obě jsem vymyslel na místě. Další dvě možnosti, které mě napadly, by byly pro Adeladlu daleko nepříznivější byly – 3) strhnout jí víc bodů než pět 4) diskvalifikovat ji jako při čtení cizího textu. Čili první dvě varianty jsou opravdu daleko mírnější. Petr Sedláček si vybral variantu 2) battle, na což měl jakožto organizátor plné právo. Chybou, kterou v tom momentě udělal, bylo, že odešel a do konce večera už neviděl ani jedno vystoupení. Dokonce nepřišel ani na závěrečné vyhlášení, takže jsem jej musel hledat doslova po celé Staré aréně. V zákulisí pomáhal kapele s přípravami. Mezitím Ellen i díky vyhranému losu v battlu a menší zaskočenosti Adeladlu porazila o tři body, což bylo i vzápětí vyhlášeno. Pak se na Petra sesypal dost nepříjemný roj otázek.
Pokud tedy Adedla použila rekvizitu a rozhodnutí je na organizátorovi, tak z hlediska, navíc dosti volných, pravidel Slam poetry CZ je rozhodnutí ostravského organizátora naprosto v pořádku. Zažil jsem už spoustu soutěžních battlů, které byly víceméně jen ze svévole organizátora. Většinou proto, že nechtěl odečítat body za překročený časový limit.
Problematičtější je v tomto případě volba organizátora, ale tady uznala svou chybu samotná Slam poetry CZ, když odvolala rozhodnutí ostravského Petra Sedláčka, navíc bez jakéhokoliv jeho vědomí. Nicméně tento postup je dost nebezpečný precedens, protože takto by si zpětně mohli stěžovat všichni. Já, že jsem nepostoupil v roce 2015 z Ústí, protože tam taky byly početní chyby. Dave Naslamkejv v Hradci, že jsem mu neměl odečítat body. Martin Schweitzer, že bylo Ondrovi Hrabalovi v Uherské Hradišti odečteno málo bodů, a tak dále. A kdo to bude posuzovat. Někdo, kdo tam vůbec nebyl? Pokud opravdu byly v ostravských výsledcích nějaké početní chyby, což se objevilo na Slam poetry CZ, neměli bychom tedy z Ostravy postoupit všichni?
Problémy na kvalifikaci vyvstaly víceméně dva. A sice, že se potkal ostravský svět, který většinou řešil své kvalifikace poklidným tempem a bylo jedno, kdo zvítězí, hlavně, že byl jednou za rok slam. A letos se tam poprvé nahrnula skupina soutěživých slamerů, kteří kvůli kvalifikaci přijeli doslova přes celou republiku. Myslím, že pro oba světy to byl dost tvrdý náraz a kulturní šok. Kam se hrabou arabští uprchlíci ve Švédsku.
Druhý problém je v tom, že v českém slamu je za celý rok strašně málo večerů, kde se skutečně soutěží. Slameři na to pak nejsou zvyklí, dělají zbytečné, dokonce základní chyby, a nemáme žádné precedenty, podle kterých to určovat. Všichni se pak odvolávají jeden na druhého a na to, co jsem řekl, nebo neřekl. Soutěž by v tomto případě myslím prospěla. Minimálně proto, že by se večery tak nevlekly, a i lidé v Praze stíhali poslední metra. Celkově koncept exhibic bez pravidel, opět typický spíše jen pro český slam, byl vytvořen v době, kdy bylo exhibic zhruba stejně jako kvalifikací, tedy asi jen dvanáct. Byla to příjemná změna oproti kvalifikacím, protože se slameři i diváci mohli víc uvolnit. V dnešní době je situace taková, že je kolem sto devadesáti akcí za rok, na kterých se nesoutěží a dvanáct, které spousta lidí bere smrtelně vážně.
Ale vlastně kvůli čemu? Zvlášť, když pak zjistíte, že v tom finále zas o tolik nejde. Věřte mi, byl jsem tam čtyřikrát. Nakonec si uvědomíte, že větší cenu má zvednout náladu lidem po bouřce na festivale v Kadani, pobavit pár náhodných kolemjdoucích na náměstí v Táboře, říct pár veršů kamarádům na jejich svatbě, anebo učit lidi slamovat, protože se díky tomu můžou v životě posunout někam dál.