V sobotu 30. září se v Banské Štiavnici uskutečnilo vůbec první mistrovství Slovenska ve slam poetry. Večer byl součástí festivalu Amplión a tak byl také uveden organizátorkou festivalu, která na začátku poděkovala Tomáši Strakovi a Lucii Ernekové za uspořádání tohoto slamového počinu.
Na úvod zahrála písničkářka Júlia Kováčiková a pak už finále mohlo začít. Anatol Svahilec vysvětlil pravidla a s pomocí Tomáše Straky rozdal pět sad bodů. Po protestu o rodinné příslušnosti, které se v padesátičlenném publiku dalo jen stěží vyhnout, byla jedna sada předána jinému divákovi. Pak už byli představeni a na pódium pozváni všichni přihlášení a nastalo rozlosování. Slameři na Slovensku neprošli žádnou kvalifikací, stačilo se přihlásit a zaslat svou tvorbu. A přihlásilo se jich rovných deset. Na rozehřátí publika přednesl Anatol svůj text Kam odcházíš? Vypadni! Aby trochu rozehřál publikum a trochu ho také rozehřál.
Jedničku si vytáhla nejzkušenější slovenská slamerka Dorota Bachratá alias Do Ba, která dlouhodobě žije a performuje v Olomouci. Napsala báseň o Hórovi přímo na pódiu průpiskou do svého zápisníku. A na závěr ji divákům přečetla. Poté řekla resp. zazpívala báseň, kterou složila den předtím. O průpisce jako rekvizitě nebo nerekvizitě by se mohly vést spory, nicméně další průběh večera ukázal, že to nebylo podstatné. Body pro Do Bu byly spíše kalibrační kolem poloviny bodovací škály. Dvojku si vytáhla první zástupkyně maďarské slamové menšiny na Slovensku Bianka Varga. Její velmi expresivní a výrazový slam o životě a světě byl velmi povedený, nicméně diváci se vyšší čísla teprve učili zvedat. Tři šestky a jedna osmička příliš neodpovídaly předvedenému výkonu. Poté přišla Lucia Tóthová z Košic a s ní i nejoblíbenější disciplína finálového večera – snižování nebo naopak zvyšování mikrofonu. Přednesla procítěný slam o dětství, snech a partnerství s refrénem: „Ak si sa ma pýtal nikedy…“ Hodnocení bylo docela rozdílné, objevila se devítka, ale i čtverka. Tibor Menyhért, rovněž z Košic, přednesl několik svých kratších básní o hnusném víkendu a čivave, Obchodník a Pohrabáč. Sklidil za ně v součtu o něco vyšší body než jeho krajanka. Mišo Krakovský ve své typické flow a gestikulací přednesl svůj slamorap Posledná ciga. A v jeho ohodnocení se objevila první desítka večera, ale také pětka. Sled účinkujících krásně ukázal, že slovenská slam poetry je zatím platforma plná různých stylů a performerů vycházejících z jiných tradičních žánrů umění. Po rapperovi Mišovi totiž přišel Miroslav Kapusta, básník, tělem duší i projevem, autor několika básnických sbírek. S deskami a procítěným projevem recitoval své verše o čase. Tak jak se zatím hledá budoucí směr slovenské scény, hledali se i diváci. Objevila se totiž čísla od dvou do sedmi. Celkově bylo poznat, že se v Banské Štiavnici zatím nekonají exhibice pravidelně a složení diváků bylo spíše náhodné a mnoho z nich bylo na slamu poprvé.
Martin Helcman, třetí Košičan, ovšem žíjící v Brně a tradičně se účastnící tamních slamů, zvolil báseň na písmeno „S“ o Světlaně, Sergejovi a jejich sodomii. Jeho vystoupení mělo velký bodový ohlas a dostal hned dvě desítky. Poté už přišel Bruchowski, kterého jste mohli v rámci Panslam tour poznat jako Michala Komžíka. Přednesl Inzerát o hledání ideálů, partnerky, nebo sexu. Objevila se čtverka, ale i osmička, alespoň tedy v bodování. Vlado Janček vědom si tříminutového časového limitu chtěl po divácích tři slova a dostal je snad nejrychleji v historii slamu. Okamžitě po otázce zazněla slova a byla dokonce čtyři. Vlado si je nechal všechny a složil báseň o Stromu s Okem, který vidí Hitlera a Psa. Za svou improvizaci dostal dvě desítky, ale také trojku. První kolo uzavírala Veroni Gyenge druhá zástupkyně maďarské slamové menšiny. Svou báseň Moment pred zrkadlom četla z mobilu, ale zdaleka nebyla ten večer jediná. Byla to kvalitní performance, ale v řeči bylo trochu slyšet, že slovenština není jejím primárním jazykem, pokud to vůbec ucho Čecha může poznat. Slovenské ucho to údajně rozezná okamžitě.
Následovala pauza, po ní další píseň Júlie Kováčikové a Automatum absurdum Tomáše Straky. Podařilo se i najít novou pětici porotců, a tak mohla Veroni Gyenge začít druhé kolo citátem Harolda Blooma, že „slam je smrt umění“ a její následnou nesouhlasnou odpovědí, ve které poukazovala na svobodu slova a možnost otevřít srdce, které oboje, krom jiného, slam nabízí. Její propracovaná performance dostala standardizovaná čísla mezi šesti a osmi.
Hned po příchodu na pódium diváci sesypali na Vlada Jančeka další sérii slov. Jejich výběr ale trval o něco déle, protože ani na několik pokusů neprošel klitoris. Na rozdíl od čísla, repráku, baranice a pizzy. Na Vladovi už se projevil dvoudenní výjezd po Čechách a pomalu začínal chraptět. I tak podal dobrý výkon, oceněný jen šestkami, sedmičkami a devítkou. Bruchowski četl svůj slam o Plátonově jeskyni a mátoze. Tento částečně terapeutický text diváci příliš neocenili a objevili se i čísla nižší než pět. Martin Helcman vsadil na hru se slovy ne nepodobnou některým českým slamům. Celý jeho text byl orámován větou „Mám sen.“ Diváci jej ocenili třemi devítkami a dvěma sedmičkami. Miroslav Kapusta se svým charakteristickým básnickým projevem slamoval o tom, co nikdy nedělal a neměl.
Mišo Krakovský se opouštěl a chtěl „frajerku“ s ideálními vlastnostmi v jeho velmi rychlé flow, se kterou ale i tak o minutu překročil časový limit. Hlášení časomíry nebylo moc slyšet, takže zdaleka nebyl jediný, kdo svůj čas přetáhl. S devítkami a desítkami si Mišo odnesl nejvyšší body druhého kola, ale také jejich srážku. Tibor Menyhért, učitel na základní škole, mluvil mimo jiné o kalorimetrii, ale také o suplování chemie. Jeho krátké básně dostaly něco přes polovinu možných bodů. Lucia Tóthová opět navázala na partnerskou tematiku dobře vystavěným slamem, čím je pro ni partner a čím je pro něj ona. Publiku bylo toto téma blízké, zejména od sedmi do devíti. Co se týče samotné performance, tak jednoznačně nejpropracovanější výkon večera předvedla Bianka Varga ve své baladické básni ztracených dětí. Celý slam začínal vydupáváním a následným vyšlapáváním rytmu. Bohužel tato krásná invence a choreografie zůstala publikem prakticky nepovšimnuta, zejména bodově. Objevila se čísla od šesti do osmi. Bianka i Veroni svými výkony doložily, že Slam poetry Felvidék sdružující maďarské performery na Slovensku funguje už několik let a má vcelku dobře našlápnuto. Biančino vystoupení bylo pěkným vyvrcholením celého finále, jak se vzápětí ukázalo, protože Do Ba se na druhé kolo nedostavila.
Potřetí a naposledy zahrála Júlia Kováčiková. Poté už přišlo na řadu vyhlášení vítězů, a ačkoliv byl poměr mužů a žen na mistrovství nezvykle vyrovnaný – šest mužů a čtyři ženy (tolik jich bylo v českém finále dohromady za poslední čtyři roky) – stupně vítězů obsadilo jen jedno pohlaví a „nejen pohlaví“ slovy klasika. Na třetím místě skončil služebně nejstarší slovenský slamer a jediný improvizátor večera Vlado Janček. Druhé místo i po bodové srážce uhájil Mišo Krakovský a prvním mistrem Slovenska ve slam poetry se stal Martin Helcman. Jeho hlavní výhrou je cesta do Bruselu na letošní evropský šampionát ve slam poetry konaný 2. prosince. Martin na závěr přidal ještě jednu báseň a pak už se mohlo jít slavit a hodnotit mistrovství Slovenska, které je i přes porodní bolesti úspěšně na světě.