Ellen Makumbirofa měla do slam poetry raketový nástup a loni se hned při svém prvním finále stala vicemistryní republiky. Co si po roce v tomto žánru myslí o slam poetry, své tvorbě a umění vůbec? Na to se jí zeptala Kristýna Maryšková.
Jsi na slamové scéně něco málo přes rok, jak vzpomínáš na svůj první slam?
Úplně poprvé jsem slamovala na femislamu v Olomouci v dubnu 2016. Byla jsem z toho strašně nervózní. Přihlásila jsem se úplně random přes facebook, takže jsem ty lidi vůbec neznala a vlastně jsem neměla tušení, kam jdu… Cítila jsem se tak moc malá oproti všem přítomným a nesmírně jsem se bála. Těsně před začátkem jsem dokonce psala Bobovi Hýskovi, který to organizoval. Měla jsem v plánu mu napsat, že tam nepřijdu, ale už nebyl aktivní, tak mi bylo blbý ho podrazit. Nezbylo mi tedy nic jiného než tam jít. A nakonec jsem v závěrečném battlu o první místo vybojovala místo druhé, o které jsem se dělila se Zuou. Lol… Všichni neskutečně přátelští, atmosféra neuvěřitelná. Totál skvělý večer. Mé modlitby byly vyslyšeny! (smích)
S jakou představou jsi na něj šla? Věděla jsi, co všechno je slam?
Moc ne. Na slamu jsem byla předtím jen jednou, v prosinci 2015. Honza Jílek křtil v Olomouci svou sbírku a pozval si tam slamery z celé republiky. Byl tam Anatol, Rimmer, Ondra Hrabal, Pan Václav, Dan Kunz a víc si nepamatuji. Dokonce jsem v ten večer bodovala! Moc jsem netušila, co slam je. Přistupovala jsem k tomu hodně intuitivně.
Často zaznívá, že na slamové scéně je nedostatek žen, z jakého důvodu?
Slam znamená úder. Výstupy jsou tedy často ostřejší, hlasité a svérázné. Bohužel ženy těmito atributy disponují méně než muži. Sorry „gender lidi“, ale takhle to prostě vnímám. A opět to budou stereotypy, ale také méně žen má potřebu být vidět nebo soutěžit. Faktem také je, že ženy mívají více emocionálně nabité, intimní, existenciální texty. A bohužel víme, jak to mají Češi s vážnými texty. Nijak… Když už je žena ve slam poetry, častým trendem jsou mnohdy trochu uplakané texty o vztazích s muži, které často zejí sebeponižováním, alespoň v mých očích. Asi ani tento druh textů se českému slámovému diváctvu nezamlouvá. Alespoň takto to vnímám já.
Takže vidíš podstatný rozdíl mezi tvorbou slamerů a slamerek?
To právě nevím. Rozhodně vidím rozdíl mezi slamery a aspirujícími slamerkami. Otázkou ale je, jestli žena, která už se mezi slamery probojovala, není náhodou těmto mužům už mnohem více podobná.
Čili, ženy, co už ve slamu jsou, také bývají mnohem více ostré, mají silnou osobnost a slamují o globálnějších tématech. I tak je tam samozřejmě velký rozdíl. Ženy jdou prostě dovnitř, do emocí. Vnímám také, že muži jsou více konkrétní a věcní, zatímco ženy jsou více abstraktní a poetické. Z osobní zkušenosti ale vím, že i já, když říkám slam, dávám na odiv spíše svou chlapskou stránku osobnosti. Animu si nechávám do písniček.
Jako studentka psychologie, pozoruješ na sobě nějaké změny? Stylizuje tě nějak slamové prostředí?
Vlastně ano. Mám někdy pocit, že mě Slam poetry CZ prezentuje více jako „hvězdu“ a osobnost, což mě bohužel často izoluje od lidí. Už tak vím, že je pro lidi obyčejně problém přijít a bavit se se mnou, protože působím odtažitě, natož teď, když mě vidí jako slavnou, což je podle mě z velké části iluze. I na mě slameři dříve působili jako nedosažitelní, elitní a nadpozemští. Ale jsme úplně normální lidi. Nebo co je horší, ani nejsme normální.
Slam mě strašně také posunul v psaní. Změnil způsob, jakým vnímám jazyk. Víc nad jazykem přemýšlím, lépe se vyjadřuji a mnohem líp píšu. Snáz dokážu rozlišit, co je dobré, a co je bullshit. Znovu roznítil mou lásku k českému jazyku a probudil ve mně dítě, co si rádo hraje a dělá kraviny před lidmi, které nezná.
Jak vnímáš zpětnou vazbu od diváků ve formě bodového hodnocení?
Stále to nesu těžce. Ze začátku jsem si myslela, že se slamem kvůli tomu i seknu. Naštěstí se mi daří to v sobě dusit. Myslím strach ze selhání, pocity méněcennosti či definování sebe jako umělce dle hodnocení diváků. Snažím se to ignorovat, co nejvíc to jde, ale také mě to někdy dostihne. Je zvláštní, že úspěchy přehlížím, ale neúspěchy si beru mnohem více osobně.
Tolik se odvíjí od bodů, které rozdávají lidé, kteří umění jako takovému mnohdy ani nerozumí, na slamu mockrát nebyli a často neznají ten žánr sám o sobě. Slam má být show, ale v první řadě umění a poezie. Diváci svým hodnocením a preferencí primárně vtipných slamerů vlastně redefinují žánr a mění ho v něco, čím není. Nejsou zde žádná kritéria, dle kterých by se mělo hodnotit. Například originalita, poetika, myšlenka, chytrost, vtip, estetika. Nikdo nad tím moc nepřemýšlí. Lidé spontánně zvedají body. Není to promyšlené, ale strašně nahodilé. A to mi vadí.
Všichni ve slamu říkají, že hodnocení o ničem nevypovídá, že je tam jen pro diváky, aby to mělo spád a adrenalin, ale pak to stejně každý řeší, chlubí se tím nebo je z toho „zdepknutej“. Je to divný. Ale prý je to nutnost, tak se to snažím neřešit, ale v sobě to mám vlastně dost silně.
Zmiňovala jsi, že slam je čistě pro lidi, ty tam nemáš místo?
Ne tolik, bohužel. Ve slamu mám trochu pózu – někdo, kdo je tvrdší a agresivnější než Ellen. Nejde to ale jinak. Mám toho v sobě tolik, tolik tváří, myšlenek, pocitů a všeho, že potřebuju (i ve vztazích) opravdu hodně času a prostoru od druhé strany, abych se úplně otevřela. A tak to mám i se slamem. Ale slam je hodně rychlý, za večer máš třeba sedm minut, abys ukázal, co máš v sobě. A to jsem ještě nervózní z lidí. Často při kontaktu s lidmi mám velký sklon sebe upozadit a zprvu se chovat tak, jak vidím, že to sedí jim. Až po čase se mi podaří najit samu sebe i s druhými lidmi. A tak to mám i se slamem. Ze začátku jsem se trochu stylizovala, teď už dokážu oddělit sebe od persony a momentálně se peru s třetí fází, kterou je vnést sebe na podium. To se mi třeba povedlo ve slamu Afričeška, za což jsem moc ráda a myslím si, že jsem na dobré cestě.
Existuje věc, kterou bys na slamech či exhibicích chtěla změnit?
Hned tři věci! Mám naprosto nepopsatelný vztah jak k hudbě a k tanci, takže exhibice, kde je DJ a hraje nějaké beaty, pro mě mají naprosto specifický nádech a víc dokážu být svá. Tak za mě osobně víc afterparties, víc DJs, víc rytmu, víc hudby! Za druhé, což nevím, jak udělat, ale bylo by fajn, aby měli diváci na slamu víc prostoru. Buď na slamu, nebo celkově v té komunitě. Není tam moc prostor o těch slamech více mluvit, slyšet jejich zpětnou vazbu, přátelit se a také je seznamovat více s tím, co je to pravý slam. Těšila by mě větší interakce slamu s diváky. A nakonec něco udělat s tím hodnocením. Nevím přesně co, ale alespoň naučit lidi, aby nechodili na slam jako na zábavu, ale jako na umění. Aby to bylo víc umělecké a oni hodnotili více objektivně, promyšleně a hlavně procítěně. Je tolik nedoceněných slamerů, kteří nemají prostor kvůli čím dál většímu trendu a kultu rýmovaných stand-upů.
Co bys chtěla, aby se o tobě vědělo?
Jen prosím vězte, že nejsem tak arogantní, namyšlená nebo rezervovaná, jak působím. Mám freak out z počátečních interakcí s lidmi, tak dělám, že vás nevidím. Tak promiňte, není to osobní! Děkuju Bohu i Vám, že můžu být tam, kde teď jsem, tou, kterou jsem. Lásku.
Kristýna Maryšková