„Slam se strašně těžko definuje, to musíš zažít,“ odpovídá mi kamarád Václav Šindelář, alias Anatol Svahilec, na otázku, jak by on sám popsal to, co dělá.
Sedím s ním a dalšími slamery v tranzitu, který s večerem posledního únorového dne uhání po dálnici. Míříme do Hradce Králové na exhibici slam poetry. Zatímco míjíme všemožné ukazatele a benzinové stanice, slameři si v autě rozličnými způsoby krátí okamžiky před svým dnešním vystoupením. Spí. Pouští si hudbu do sluchátek. Vášnivě diskutují. Zdá se, že nepociťují výraznější nervozitu.
„Hele, Kutná Hora, tam taky musíme proniknout,“ zvolá náhle Anatol. Právě on patří v současnosti mezi nejvýraznější tváře a nejvýraznější propagátory slam poetry. Během studia DAMU zvládá v průměru třikrát do týdne slamovat po různých místech republiky. Společně se svými kolegy šíří povědomí o této avantgardní platformě do všech koutů naší země. Tvrdí, že ačkoliv v Česku slam žije už čtrnáctým rokem, intenzita pořádání výjezdů do nových měst začíná stoupat teprve v posledních třech letech. Díky tomu ale poutá pozornost stále více lidí. Stejně tak i moji. Se slamem jsem se doposud setkal pouze zprostředkovaně přes vyprávění či přes internet, a tak stále pořádně nevím, co mne dnes čeká.
Hradecký AC Klub se nachází v prostorech kolejí vojenských mediků. Je typickým studentským místem, v němž není nouze o kulturní vyžití. Slameři se s místním provozním evidentně dobře znají. Posléze zjišťuji, že to není poprvé, co zde účinkují. Exhibice se konají přibližně každé dva až tři měsíce. Ta dnešní nese pořadové číslo čtyři. Hradec Králové je jedním z měst, kde se Slam poetry čerstvě natrvalo usídlilo. Mezi další patří například Plzeň, Olomouc, Brno, České Budějovice a také Praha. Každé město má svého produkčního, který exhibice organizuje, vybírá a oslovuje jednotlivé slamery. Pokaždé tak, aby byl „line-up“ obměněný. Dnes se na pódiu představí celkem osm performerů. Jsou mezi nimi jak ostřílení slameři – mistři české republiky, tak úplní nováčci.
Do matně prosvícených prostor klubu se začíná trousit čím dál více lidí. Pomalu ale jistě obsazují rozprostřené stoly, vyjma těch, kde jsou cedulky s nápisem „rezervace“, i ty jsou ale nakonec plně obsazeny. Podle údajů od pokladny dorazilo více než 80 lidí. S každou další minutou se stupňuje šum nedočkavých diváků. Mezi nimi kličkuje vesele naladěný moderátor, shání vystupující a zjišťuje informace potřebné pro uvádění. V zákulisí sedím s několika slamery. „Připravovali jste se nějak zvlášť na dnešní večer?“ ptám se. „Já jsem textař, což znamená, že říkám už naučený texty z vlastní tvorby,“ objasňuje Anatol Svahilec. „Rimmer je taky textař. Eliáši ty máš dneska dvakrát impro?“ ptá se svého kolegy. „Jojo, nemám nic napsanýho,“ potvrzuje Eliáš Jeřábek, rovněž student DAMU.
Pokud byste vyrazili za slamem po Evropě nebo za oceán, s improvizovanými výstupy byste se moc nesetkali. Jedná se o ryze český fenomén, který v roce 2005 tak trochu omylem zavedl jeden z prvních průkopníků Slam poetry u nás Bohdan Bláhovec. Improvizace se rychle uchytila a stala se po dlouhá léta ojedinělým rysem českého slamu. V posledních letech je na ústupu. Dominantní formou se s nástupem nové vlny autorů staly pevné předpřipravené texty. Dokazuje to i dnešní exhibice, při níž bude většina výstupu neimprovizovaných. Krátce po osmé hodině se na podiu objeví moderátor, uklidní publikum a svým krátkým připraveným prologem zahájí představení. Následně uvede všechny účinkující. Ti si vylosují pořadí, ve kterém budou vystupovat. Moderátor mezitím rozdá mezi publikum hlasovací kartičky s čísly od jedné do desíti a vysvětluje pravidla soutěže. Jednotliví slameři se mezi sebou ve dvou kolech utkají o to, čí básnický výstup bude mít u poroty na konci nejvyšší součet bodů. Nemají povolený hudební doprovod ani žádné rekvizity a jsou limitováni třemi minutami.
Když nastoupí první slamer, obecenstvo konečně ztichne a vše může začít. Tříminutový limit je krátký a účinkující se na pódiu střídají jako na běžícím páse. Jejich texty jsou povětšinou rýmované. Přesto se vám každý výstup vetne do paměti, protože je ojedinělý, naprosto odlišný od toho druhého. Střídají se satirické slamy se slamy spíše vážnějšími a senzitivnějšími, slamy improvizační se slamy interaktivními, které přímo vtahují obecenstvo do hry. Na řadu přichází i absurdno v podání dramatického přednesu účtenky ze supermarketu.
Ve Slam poetry nejde ani tak o uměleckou hodnotu původně připraveného díla, ale spíše o to, jak je na pódiu prodáno a jak to celé působí na diváka. Text a jeho přednes zde stojí naprosto rovnocenně a závisle na sobě. V případě, že oboje zapůsobí perfektně, lidé se smějí, tleskají, zkrátka okamžitě dávají najevo své sympatie či antipatie. Atmosféra celého večera jakoby se nesla v duchu hudebního představení. Jeho podstata je přitom dramaticko-literární. Potvrzují se tedy slova mého přítele, že slamová produkce je něco mezi hudební a divadelní produkcí.
Po prvním kole přichází přestávka. Zkušený slamer Anatol Svahilec ji využívá k zasloužené cigaretě a k pokecu s místními. Podobně činí i ostatní, až na dva mladíky, kteří sedí v zákulisí a tiše si opakují z papírů své texty. Pro bratry Tadeáše a Matouše je to dnes teprve druhé vystoupení v životě. Ke slamu je přivedla jejich učitelka z dramatického kroužku. „Nejprve se nám do toho nechtělo, ale když se naše učitelka rozhodla, že se zúčastní liberecké exhibice, nezbývalo nám, než jít taky,“ vysvětluje jeden z bratrů. „Brácha to v Liberci málem vyhrál, byl druhý, a pak nás pozvali sem do Hradce.“ Oproti některým svým dnešním kolegům-soupeřům by měli mít bratři výhodu zkušenosti z dramatického oboru. Navzdory tomu jsou po vlažnějším prvním kole stále znatelně nervózní.
Druhé kolo ovšem nabízí vyšší tempo a ještě zajímavější podívanou. Mezi performery a diváky zavládne konečně správné naladění. Každá ze stran si čím dál více užívá přítomnost a interakci té druhé. Se stupňujícími ovacemi se zvedá i hodnota přidělovaných bodů. Vše vrcholí konečným sčítáním a ohlášením vítěze. Dnes se jím stal Anatol Svahilec, na dalších místech se umístil Rimmer a Eliáš Jeřábek. Anatol přízeň diváctva odmění krátkým přídavkem a pak už je celá show u konce.
Slameři se v dobrém rozmaru vydávají občerstvit. Sem tam je zastaví veselí fanoušci a zvou na společné popití. U pokladny si několik z nich kupuje souborná vydání slamových básní. K mání je i nedávno vydaná Anatolova sbírka Emu mele maso, která je vůbec druhým českým vydáním slamové poezie. Z informací dostupných na internetu je však zřejmé, že již brzy se k této knížce připojí další. Klub dnes zůstává otevřený dlouho do noci. Odjezd do Prahy je však hlášen na jedenáctou, a tak se všichni pozvolna odeberou k tranzitu. Cesta zpět je přeci jen dlouhá a v týdnu čekají některé z dnešních vystupujících další „spanilé jízdy“.
Ještě než se všichni pohrouží do odpočinku, zeptá se mě Anatol: „Tak jak se ti ten slam po dnešku jeví?“ Dlouho přemýšlím nad odpovědí a nemohu najít vhodná slova. Hlavou mi akorát furt zní to tvrzení, že pokud chcete slam poetry popsat a definovat, musíte ji zkrátka zažít.
Jan Kubelka