V březnu navštívila naši zemi belgická slamová elita. NK a Skash, dva finalisté belgického mistrovství a hlavně Simon Raket, dvojnásobný mistr z posledních dvou let, který je zároveň i vicemistrem Evropy, kde se třeba zatím českým šampiónům nedaří. (Snad to Rimmer letos změní.) Všichni tři byli skvělí, Simon dvakrát vyhrál, jednou byl druhý, pozici pod ním vždy okupoval jeden z jeho kolegů. Jediný, kdo je dokázal porazit, byl Anatol Svahilec, i když se mu to podařilo až na třetí pokus. Přijela k nám tedy obrovská slamová kvalita, v jejíchž básních příliš vtipu nenajdete. Spíše politického apelu, sociálních problémů a odporu k násilí.
Se Skashem a NK jsem si chvíli jen tak nezávazně (to znamená bez nahrávacího zařízení) povídal. Zajímavostí je, že i belgický slam se prý potýká s tím, že vtipné výstupy bývají hodnoceny lépe než ty vážné, i když ne v takové míře jako u nás a záleží na naladění porotců na exhibici. Oba dva bohužel nemohli porovnat kvalitu českého a belgického slamu, jelikož se při poslechu museli spolehnout na své pocity z nich, jelikož jim samozřejmě nerozuměli. Na mě osobně zanechala velký dojem Skashova Utopie, kterou přednášel v prvním kole. Asi většina lidí si povšimla, že jsou Belgičani více levicoví, než bývá zvykem u nás. Přesto diváci jejich výstupy hodnotili velmi dobře. My, zvyklí na extrémní socialismus v podobě komunismu, vůči němu míváme výhrady (samozřejmě kromě voličů KSČM). Ale pokud o něm někdo dokáže mluvit rozumně jako Skash, dokáže ho poslouchat a rozumět mu i největší skeptik. Něco podobného by se dalo říct i o NK.
Se Simonem Raketem jsem stihl udělat krátký rozhovor.
Jak se ti líbí slamovat v Česku? Co říkáš na atmosféru a místní publikum?
Mně se tu velmi líbí. Diváci tady opravdu dávají pozor na to, co říkáme. Občas, když jste v zahraničí a mluvíte na ně jinou řečí, tak si povídají mezi sebou a nenamáhají se číst titulky. A tady mě opravdu těší, když vidím, jak lidé hltají každé slovo a snaží se pochopit, co jim chceme sdělit. Je radost pro takové lidi slamovat.
A co říkáš na české slamery? Už si slyšel vystupovat třeba Anatola Svahilce nebo Rimmera.
Anatol je můj kamarád ze slamového šampionátu 2015. Jeho styl se mi líbí, stejně jako Anatol jakožto člověk. Ovšem jestli někoho opravdu oceňuji, tak jsou to místní improvizátoři. To je něco, co se u nás nedělá a fascinuje mě to. Improvizace je něco, co bych nikdy dělat nemohl, takže si jen představuji, jak to dělají.
To je v podstatě jenom chyba v pochopení slamu, která se stala na jeho začátku a přinesla tomu českému úplně nový rozměr.
Tak to je pozitivní chyba. Na improvizaci je nejhorší, že tam kromě odchodu z pódia není žádná záchranná brzda, člověk tam jde takzvaně na vlastní nebezpečí.
Tohle je vaše druhá zastávka. Co říkáš na lidi v Česku a naše města?
Už když jsme byli včera v Olomouci a dneska tady, tak jsem z lidí cítil něco hrozně hezkého. Nepřišli nás sem soudit, přišli si poslechnout a přečíst, co říkáme. Ve dvacátém prvním století je něco takového strašně důležité. Stejně tak česká města mají krásná historická centra.
Přichází Kňour – Já se omlouvám, ale máme velmi náročnou práci. (Pohybem ruky naznačuje, že jde o cigaretu.) Jenom to dokončíme a hned jsem u vás.
Kňour – Tak si musíš pospíšit, abys to stihnul.
Jasně.
Tak tedy poslední dotaz, abych tě nezdržoval. Proč jsi nevystupoval na šampionátu teď v Belgii?
Jelikož to organizoval můj kamarád a v podstatě jsem mu s tím i trochu pomohl. A v roli vystupujícího, který zároveň akci pomáhá organizovat, bych se necítil dobře, tak jsem se toho radši vzdal.
Tím jsme skončili, abych suverénního vítěze (138 ze 140) už nezdržoval. Byl opravdu nejlepší a zvláště v básni Tři vteřiny dokonale spojil smutnou rovinu s vtipnou a ukázal, že český slam se má ještě co učit.