Středa, slamu je třeba, a tak nám 1. března nezačal jen třetí měsíc roku, ale hlavně 3. ročník znovuobnovené tradice brněnské slam poetry. Na punkové chodbě kdesi mezi Café Atlas a Sálem Břetislava Bakaly se sešlo kolem 200 diváků a 6 slamerů a slamerek, ke kterým se ještě v průběhu večera připojil 1 opozdilec a 1 opozdilka, a ještě že tak! Oblíbené místo k sezení na schodech vedle pódia tentokrát zabral Ústaf Voice Band, úžasné seskupení vystoupivší v pauze mezi jednotlivými koly slamování.
Středeční slamová exhibice měla každopádně koule. Kdo tam byl, jistě bude souhlasit, že je tento termín na místě… Naturalismus v celé své škále od smrti přes sex až po fekální humor prostupoval večerem a diváci to všechno hltali přímo z pódia! Vystupující slamery cenili svými body nadšeně a štědře. Překvapením na úvod bylo pouhých 6 slamujících, Ellen a Honza na sebe ale nechali čekat jen tak akorát dlouho, a po svém příchodu si střihli o 7. a 8. místo na vystupování.
Nezáviděníhodnou jedničku si vytáhl Pan Václav, který světu svým osobitým zrychleně zpomaleným způsobem vylíčil, co se takovému slamerovi děje v hlavě při improvizování. Během přednesu něžné skladby Doroty Bachraté On The Day That I Die diváci ani nedutali. V angličtině si dala, kromě asi tří vět, celé 1. kolo, ve druhém pak v tureckém sedu přímo na pódiu skládala a sepisovala báseň, jejíž verše na místě překládala do slovenštiny. Jak angličtiny, tak zpěvu, se ve středu na pódiu objevilo víc, než by pravidelní slamoví návštěvníci čekali. Do hrátek s Czenglish se pustil Jiří Žák, který v obou kolech bavil publikum svými úvahami o světě, do částečného zpěvu potom již zmíněná opozdilka Ellen Makumbirofa.
Ellen bezkonkurenčně ovládla celý večer. Výkony Daniela Kunze a Honzy Dibitanzla, kteří se umístili na 2. a 3. místě, byly profesionální, propracované, procítěné, publikum bylo zkrátka pro! Vítězka Ellen ale nastoupila do 1. kola s roztomilým drdolem a širokým úsměvem a svůj náboj a pozitivní energii dokázala předat všem přítomným. Svou rytmickou báseň o životě Afročešky uvedla slovy: „Možná jste si nevšimli, ale já jsem trošku snědá…“ Obří červený plášť, ve kterém přišla slamovat, okomentovala po výbuchu smíchu z publika: „To není kostým, to je bohužel moje bunda,“ publikum tak měla v kapse ještě, než začala. Navíc podala vtipný, inspirativní a zajímavý výkon, kterému nechyběla myšlenka. „Deset, deset, deset,…“ zněl sálem hlas moderátora Jendy Perly, když Ellen dovířila po pódiu.
Daniel Kunz diváky dostal hlavně improvizací ve 2. kole, kdy si z publika nechal poradit vysněné povolání koloťuka, o němž nejenže věděl, co znamená, ale ještě na něj z fleku vystřihl opravdu zábavný slam, jehož poslední věta je bohužel nepublikovatelná.
Drsně otevřené slamy Nadi Hůlkové nenechaly jediného diváka v klidu. Rozpitvat přímo na pódiu před zraky a slechy dvou set lidí na padrť smrt vlastního dědy s jeho fotkou v ruce a přihodit v druhém kolem zpověď vlastního (hodně mírně řečeno) netradičně započatého těhotenství by asi nedokázal každý. Jemnocitnější dámy se snad chytaly za hlavy, za ústa a za přítele, drtivá většina ale Nadin výkon bouřlivě ocenila.
Podobně jako Naďa se i opozdilec Honza Dibitanzl rozhodl při svém slamu otevřít a vyznat se ze stesku po přítelkyni, která mu odjela na Erasmus za opálenými maskulinními toreadory… Ze zjevných důvodů tedy zatoužil, aby se jeho nádobíčko protáhlo jako nos princezny Bosany, na což navázal Jenda Perla, po skončení Honzova výstupu, kdy upadl ze stojanu mikrofon, poznámkou: „Nějak ti to zvadlo.“ Druhé kolo pak Honza věnoval básni o Aleppu.
Multijazykovosti večera přispěl se svými vtipnými slamy ve slovenštině i Martin Helcman, který si ve druhém kole dokonce přinesl na pódium rekvizitu, panáka rumu, kterého si vypil s diváky.
Hudební okénko bylo jako vždy úžasně povedené. Vystoupil soubor Ústaf Voice Band asi o sedmadvaceti členech (dobře, ale 15 jich určitě bylo!) s několika zhudebněnými básněmi ze slavné Kytice, a to tak působivě, až divákovi naskakovala husí kůže a v celém hledišti panovalo ticho doslova hrobové.
V dubnu se do slavné chodby kavárny Atlas můžeme těšit hned dvakrát, exhibice ve slam poetry se tu budou konat 5. a 25. 4. Nechť se toho naši skvělí slameři i nadále nebojí a divákům i nadále padají čelisti hluboko pod podlahu! Děkujeme.
Markéta Petra
PS: Autor článku do Slamovin se začal bohužel shánět až v závěru večera, proto se tímto omlouvám za případné informační nedokonalosti, z paměti omámené skvělým kulturním zážitkem se ta tvrdá data loví stěží.