Jaromír Konečný je spisovatel, slamer a vědec. Je to původem Čech, ale od roku 1982 žije v Německu. Zde také začal slamovat, vyhrál přes šedesát soutěží ve slam poetry a napsal mnoho knih (v češtině vyšly Moravská rapsodie a Hiphop a smuteční marš). Hlavní ovšem je, že byl jeden z těch nejdůležitějších lidí, kteří do Česka dostali slam, i když to v rozhovoru popírá. Je to pro naši scénu velmi důležitá osobnost, a když se 22. listopadu účastnil se svými německými kolegy plzeňské exhibice v Andělu, byla to ideální příležitost k jeho vyzpovídání.
Máš touhu vyhrát, když se zase vracíš do Čech?
Už to dělám dvaadvacet let, takže když člověk vyhraje, tak ho to těší, ale musel jsem se tak před deseti lety naučit, že hlavní je moje vystoupení, jak se při něm lidi smějí, protože dělám vtipný povídky, a to je to, čeho jsem chtěl dosáhnout.
Vrátím se úplně na začátek. Jak jsi začínal se slamem?
Můj první slam? Kdysi jsem četl v novinách, že něco jako slam existuje a já už tehdy byl v takovém německém undergroundu s názvem Social beat, se kterým jsme dělali festivaly, a tam jsem občas vystupoval. A pak jsem v 94 četl, že se pořádá Slam poetry v podniku Substance v Mnichově. Šel jsem si to tam zkusit a nakonec jsem skoro vyhrál, skončil jsem druhej. Tak mě to chytlo, protože tam bylo pět set lidí a smáli se celou dobu. Já jsem napsal smutnou historku a teď jdu na jeviště a oni všichni řvali smíchy, tudíž jsem si řek, že jsem holt veselej spisovatel. Začal jsem to tedy dělat, neboť se mi strašně líbilo, že lidi pobavím.
Teď jedna obligátní otázka. Srovnal bys český a německý slam?
Je pro mě těžký to po pár vystoupeních srovnat. My jsme tu kolem toho roku 2000 začali dělat ty první slamy, tak jsem měl takovej pocit, že se tady slam rozumí trochu jinak, že člověk vlastně musí vždycky improvizovat. Tenkrát jsem jezdil do Ústí nad Labem a třeba Brna hlavně s Lenkou Zogatovou a přišlo mi, že kvalita oproti tomu německému je o něco slabší, protože tam je většina textů dopředu připravených. V Německu bývalo ze začátku taky hodně freestylerů, ale to se nakonec neprosadilo, protože vítězili ti s připraveným slamem. Když to máš dobře naučené, tak se můžeš soustředit hlavně na tu performaci. A to je hlavní, protože já si po svých zkušenostech myslím, že právě performace je 98 procent vystoupení, že ten text není tak důležitý.
Jakého vystoupení si ceníš nejvíc?
Mám dvě takový šťastný, traumatický vystoupení, neboť jsem dvojnásobný německý vicemistr let 1999 a 2000. A třeba v tom roce 1999 ve Výmaru jsem byl předposlední na jevišti a dostal jsem nejvíc bodů. Po mně přišla Tracy, má dobrá kamarádka, která proti mně vždycky na slamech prohrála, ale tam měla hvězdnou hodinku a najednou ovládla celej sál a vyhrála. Takže jsem byl rád díky tomu skvělému vystoupení, mohl jsem být sice celoněmecký šampión, ale nevyšlo to.
Na kterých slamech vystupuješ nejraději?
Já pocházím slamově z Mnichova, kde je teď ten největší evropský slam. Chodí tam tak čtyři sta, pět set lidí. To je moje kolébka, z níž pocházím. Navíc jsem tam asi sedmnáctkrát vyhrál. Teď už mám ovšem radši klidnější akce. Ten mnichovský Substance je hrozně dlouhý klub, kde musíš hned na začátku bojovat, aby lidi přestali mluvit. Oni pak pomalu přestávají a pak se začínají ty vlny smíchu točit přes celej klub. To je nádhernej zážitek, ale bohužel toho někdy nedosáhneš. Je to prostě boj.
Dá se v Německu slamováním živit?
Jako čistým slamem možná, že jo. Ale hlavní, kdo z toho žijou, jsou MCs, moderátoři, kteří si založili vlastní slamy. Dřív to tam bývalo víc autonomní, že si prostě pár studentů udělalo slam. To Česku trochu chybělo, taky jsem kvůli tomu mockrát mluvil s Lenkou Zogatovou. Tenkrát to dělala hlavně Fléda, což byla chyba. Slam musí být každý měsíc, jinak na to lidi zapomenou. Tomáš Kůs už to dělá strašně dlouho a já ho obdivuju. Počkat, jaká byla otázka? Jo, tak já se živím psaním, jenom ze slamu bych se neuživil. Teď dostanu cestovný a padesát euro, což u nás není tolik. A navíc už ho taky nedělám tak často jako kdysi. To třeba kluci z Bavorska, se kterými jsem začínal, například Koblanski má měsíčně zhruba deset slamů. Navíc dělá slamy třeba pro BMW nebo velký divadla, takže z toho dobře žije. Pořádá workshopy, což já tedy dělám taky, v tom jsou i větší peníze než ve vystoupeních.
Odkud jsi původně z České republiky, tedy tenkrát Československa?
Já jsem se narodil v Praze, ale ve třech letech jsme se odstěhovali na Moravu. Pocházím od Ostravy prakticky, a kvůli tomu mluvím tak blbě česky (pozn. To není pravda, Jaromír i po 34 letech v emigraci mluví velmi plynně a srozumitelně.) Je to už těžké, potřebuji vždycky tak dva tři dny pro rozmluvení.
Pomáhal jsi přivést slam do ČR. To byl tvůj nápad, nebo jsi byl někým osloven?
No, já si myslím, že největší zásluhu na tom má Martin Pluháček. Ten udělal první národní kolo v Olomouci roku 2003. A já kolem roku 2000 byl na slamu v Drážďanech a tam byla i delegace z Brna. Nevím, jestli tam zrovna Martin byl, ale jednou mi napsal: Jaromíre, musíš bezpodmínečně někdy přijet do Olomouce a odstartuješ první český národní slam. Měl jsem tam s dvěma německými kamarády přijet udělat předehru. Tak jsem rád přijel, přišel se mnou Timo Brunke a Vivald a zaslamovali jsme. Pak jsem třeba v Ústí nad Labem nebo Drážďanech dělal česko-německý poetry slam. Ještě jsem taky cestoval právě s Lenkou z Flédy. Určitě ale nejsem nějaký hlavní iniciátor. Třeba Tomáš Kůs se o českou scénu zasloužil o mnoho víc. Maximálně v tom byla taková česká hrdost, že to dělám v Německu a mám s tím úspěch.
Převládají v Německu vážné nebo vtipné texty? Co má větší úspěch?
Já myslim, že je to různý. Když se podíváš na ty německojazyčné šampiony (pozn. V Německu se pořádá International Germany slam, kde soutěží i Rakušané a Švýcaři.), tak přece jenom vyhrávají hlavně ti povídkáři s veselými texty. Teď je to tam ovšem tak půl napůl. Dneska jsem měl pocit, že přece jenom mají větší úspěch ty vtipné, když se to rýmuje a má to vtipnou pointu. V Německu je těch elementů o mnoho víc, jako třeba intonace, rytmus. Všechno to tak nějak bije do člověka a víc to působí na city. Nemusí to být vůbec veselý, jde o působení a formu.
U nás právě spíše vítězí ty čistě vtipné texty.
Ale tak v Německu už je slam přes dvě desetiletí. Je tam úplně jiný podhoubí. Dřív se mohlo celosvětově prezentovat dvacet, třicet lidí, dnes jich jsou stovky. Ti lidé už deset let pracují na svých básních, jazyku a živí se uměleckou činností.
Jaromír Konečný nakonec nikomu nedal šanci a slam v Andělu s přehledem vyhrál. Rozhovor vyšel v tištěných Slamovinách v čísle 12/2016.
Ptal se Lef L‘Leviatan