Metropole jižních Čech, třebaže hostí kvalifikaci na mistrovství ČR a dvakrát již poznala sílu ryzího slamu, stále zůstává mimo tradiční destinace našeho ansámblu. Řekli jsme si proto, že uzrál čas, abychom tristní nedostatek napravili. V následující lapidární reportáži se dozvíte, jak průběh první budějovické exhibice, kterou navštívilo padesát párů lačných uší, v tomto roce probíhal.
Anatol Svahilec: Míti moderátora znalého komplexního vesmíru slam poetry je dar z nebes. Obzvláště dokáže-li odpálit večer textem, aby si ubožák, jemuž padne jednička, mohl trošičku učesat nervy. Vzhledem k tomu, jak často slýchám Václavova Smrtikola, mám nápad – pojďme se v rámci slamerské obce složit a koupit mu kolo, hm? Po přestávce jsme vyslechli o Anatolově tripu do cibulovité Moskvy a opět jsme si museli představovat, jak se asi cítí chrup, kterýžto delší dobu nepolíbil zubní kartáček.
Rimmer: Stal se oním zmíněným ubožákem. Jenže! Jakmile si jedničku vytáhne dvojnásobný mistr republiky, je to něco docela jiného, než když se dané úlohy musí zhostit slamový panic s mlíkem na nose. Jakožto oběť pro svou tinderovou Sněhurku použil Adeladlu, o níž ještě bude řeč, a v kole druhém pak navázal s medvídkem, co plaší vlkodlaky, polárním morčetem, vyděšenými dětmi, chrastítky a nosítky…a prostě vyhrál. Představuji vám Jaromíra Jágra českého slamu. (Jako přídavek odpřednášel svůj Manuál k zbláznění.)
Adeladla: Jediná žena večera. Svou roli sehrála – jak víte – již během prvního vystoupení, tentokrát byl ovšem zátěžový koberec znamenající svět jen a pouze její. Round one věnovala svému flagelantství: proč totiž dělat věci jednoduše, když je můžeme dělat složitě? Jak by řekl David Koller: „Jsem na tom stejně.“ Round two se pak nesl ve znamení Adeladlina textu, jejž můžete potkat pročítajíce sborník nejlepších slamových výplodů za rok 2016. Z fragmentů celek. Vynesl jí bronz.
Shylock: Ten, co to má z Malovic pár minut cesty, můžete jej znát z Kupce benátského a toho času nechodí do školy, což mu schvaluji. V prvním kole se zabýval pangalaktickými problémy, nezapomněl si rýpnout do našeho hradního prasátka (lingvisticky) a vyhlášeného prodavače elektroniky (rasisticky), a druhé kolo páně Shylocka patřilo dendrologii a s tím souvisejícím produktům. Ptal se, o čem text podle nás je; já si myslím, že o touze vzepřít se fatalismu. Skončil na úctyhodném druhém místě. (Není to už trochu stigma?)
Honza Červenka: Člověk, díky němuž mohli neznalí lidé zjistit, že existuje místo zvané Radomyšl (do Litomyšle je to zhruba 274 kilometrů). Třebaže mu porotcovská čísla tolik nepřála, porval se s výzvou hrdě a mnohdy musel dát prostor diváckému smíchu, než mohl opětovně spustit svůj kulomet slovních hříček. Budiž to důkazem, že výsledky slamových klání jsou dílem náhody, a pokud by bodovací karty spočívaly v jiných rukách, možná bych nyní Honzu oslavoval jako vítěze.
Honza Dibitanzl: Předposlední pán na holení. Text, kterým Dibi odstartoval svoji budějovickou performanci, jsem slyšel už v Praze, jenže jsem byl tehdy příliš opilý na to, abych ho do sebe nechal řádně proniknout. Ústředním tématem se stalo Aleppo a já byl při smyslech, takže jsem se počal stydět, že jsem člověk. Lidé ubližují a zapomínají. Posléze se Honza pod Anatolovým tlakem oddal improvizaci na téma borůvky, ve mně nicméně stále rezonovaly „ty ozbrojený svině!“
Dr. Filipitch: Ze všeho nejdříve lidem prozradil, že sdílí jméno s jakýmsi vídeňským chirurgem, následně vyprávěl příběh o tom, jak pro své libido upadl v nemilost Boží. Cogito cockito ergo sum, znělo éterem. V kole druhém si pro svůj výstup po vzoru Rimmera půjčil Adélu, toho času partnerku Honzy Dibitanzla, což dokazuje, jak blízko k sobě slameři mají. Ukořistil stříbrnou příčku, a stál tak na bedně vedle Shylocka, jehož mohl při vyhlašování beztrestně držet za ruku.
Kdy se zas potkáme v Budějkách? Nevím. Ale snad brzo.
Dr. Filipitch