Sedím v Husově chrámu a hypnotizuju mobil. Hlídám čas. Nejsem Hermiona Grangerová, nemohu být na dvou místech zároveň, a tak vyčkávám, až přístroj zabliká a odvelí mě pryč. Skupiny teepee a PIANO mi zpříjemňují podvečer, přesto je musím opustit, aby mi bylo zase příjemně jinde (symbolismus zvíci vodního melounu).
Rovnou přiznávám, že následující řádky budou především dojmologické, nikoliv faktografické. Koho ostatně zajímá, kdo měl kolik bodů, z kolika desítek a z kolika sedmiček se výsledný součet poskládal a tak dále? Snad jen člověka s prázdným životem, případně ublíženého ukřivděnce, jehož v dětství znásilňoval strýc. Jsem tak trochu jako Chandler Bing: jsem divnej a dám na pocity.
Jedničku, číslo, jež by mělo být ze slamového vesmíru vymazáno, neboť je frustrací a noční můrou téměř každého slamera, si vytáhl ostřílený Anatol Svahilec. Stal se tedy alfou i omegou, začátkem i koncem. Tu Krakonoš, tu Ježíš Kristus – a obojí mu sluší. V poslední době se v eskapádách Svahilcových objevují vokální party (viz Moskeslam) a já pevně doufám, že tento trend neustane.
Následovala Ellen Makumbirofa. V současnosti první dáma českého slamu. Tancuje, zpívá, diktuje (ale dick v repertoáru chyběl), převaluje slova v ústech jako to nejlahodnější sousto a kadence jejího projevu nutí člověka k pohybu. Flow by jí mohl závidět i Mihaly Csikszentmihalyi. Ta holka je prostě jiná kost!
Třetí jsem dorazil já. Nosím jméno Dr. Filipitch. Slamy pro daný večer jsem připravil v kooperaci s Robertem Fulghumem a Jimem Carreym. Stěžoval jsem si. Bědoval. Chvilku stál, chvilku se hýbal. Hodně věcí mě mrzelo a nebál jsem se to říct nahlas. Jenže nakonec se ukázalo, že lžu. Nedá se nic dělat, i tací korzují po té naší kulaté zemičce.
Jirka Juráň, velkovévoda slovních hříček, zadrnkal na strunu laterality (najděte si termín ve slovníku), což bylo melodické a uším libé, načež se stržen sváteční atmosférou odebral ke koupeli v adventních vodách, což bylo neméně půvabné. Jestli mě něco mrzí, tak skutečnost, že jsme nezopakovali naši olomouckou odyseu a nedali si na trhu punč. Příště.
Nejmladší z účastníků andělského slamu, Shylock, samozvaný protektor alternativních menšin, se na akci rozhodl pro derniéru svého historicky prvního slamu (zasvěcení vědí, že jde o Alergii), přičemž jistí lidé vědí, že šlo o derniéru druhou (Švestkový dvůr, bejby!), a minimálně jeden člověk ví, že o derniéru vůbec nešlo (o to se postarám). Ovšem vlna Jakubovi sluší!
Dvojnásobný mistr republiky Rimmer si vytáhl magické číslo šest, a když už padlo slovo magie, nutno uznat, že čaroval. Na člověka, který neexistuje, si to slušně dává, jen co je pravda! A mě to těší. Protože jeho slamy baví a současně nutí k zamyšlení (neměl bych už také někoho obdarovat svým semenem, případně alespoň oprášit medvídka proti vlkodlakům?).
V pořadí sedmým statečným byl Tomáš Valek a já doznávám, že jsem si sedl na prdel. Síla obsahu a expresivnost formy se protnuly a já se na chvíli stal astrálním cestovatelem. Plul jsem prostorem co Dr. Strange (takže stále doktor), cucal ropu jako mléčnej koktejl z Mekáče, sosal z bonga špetku trávy za londýnskym Tescem či na krátký moment uvěřil, že lidstvo není prachbídná a omezená pakáž se sebedestruktivními choutkami.
Působí to až fatalisticky, že posledním a zároveň prvním mužem na pódiu se stal Kňour, kategorie sama pro sebe. Vyprávěl nám o tom, jak ochutnal vlastní medicínu (rozuměj, šel na masáž), a dokonce prokázal hlubokou schopnost empatie, když svůj prožitek přirovnal k pocitu deflorace. (Kňour lidem s potěšením spílá do buzerantů, ale i v něm dřímá kus ženy, za což jsem upřímně rád.)
Výsledky takřka kopírují finálový večer: vítězí Rimmer, tentokrát mu ovšem kromě Ellen šlape na paty i Anatol (ergo sdílené druhé a třetí místo). Plzeňská slamová sezóna byla výživná a skončila důstojně. Snad nám pokvete pšenka i v roce příštím!
PS: Nejhodnější Michal a jeho ananas (se kterým si na okamžíček hrál i Rimmer v přídavkové improvizaci) se jistě zapíší do historie.
Dr. Filipitch