U nás každou první středu v měsíci můžeme slyšet zkoušku sirén, v Madridu se rozeznívá energická španělská poezie. V klubu Il Instruso v centru Madridu se každý měsíc schází příznivci poetry slamu, aby se napili z koktejlu performované poezie – a Španělé míchají dobře!
Už při vstupu jsem cítila tu komorní klubovou atmosféru připomínající pražské Café V Lese. Prostor byl sice nekuřácký, ale jako bych viděla ty snědé tváře povídající si u piva, které bylo součástí vstupenky, zahalené v dýmu cigaret značky Manitou. V pozadí zněla z reproduktorů hudba v podobě tajemného šumu, do něhož vstoupil charismatický a neméně tajemný moderátor (viz. foto) a začal rovnou čtením ze svých básní. Poté rozdělil bodování hodem míčků mezi diváky, kterých tam bylo ke stovce. To, že se bodovalo křídou na mazací tabulky, byl právě jeden z detailů, který vytvářel tu poetickou atmosféru, která mi občas na českých slam exhibicích chybí. Ale nepouštím se do srovnání, protože tyto dvě scény jsou odlišné už jen podnebním temperamentem jejich tvůrců. Za moderátorem následoval prostor pro předskokany zakončený dech beroucím duo slamem otce a dcery. Přestože španělština není mým jazykem, a rozuměla jsem většinou jen pointě, mohla jsem si na vlastní husí kůži vyzkoušet, jaké to je cítit slova. Konečně přišel čas na soutěžící slamery a nastala prudká smršť dvanácti výstupů. Doslova smršť – slyšeli jste někdy třeba španělský rap? Věkové rozhraní tu bylo tak od 18 do 50. Tematické od porozchodových žalozpěvů přes metaforické hry se slovy až po ódy na město Madrid. Po každém výstupu moderátor rovnou ohlásil spočítané body, což by mohlo ubírat napětí, kdyby byl večer koncipovaný na soutěžní atmosféru, tomu tak ale nebylo. Co mě hodně zaujalo, byl způsob, jakým se určovalo pořadí vystupujících. Vysoký, dlouhovlasý (velmi pohledný) moderátor přinesl po každém výstupu záhadnou dózu, ze které slamer vylosoval jméno toho, jehož chvilka poezie bude následovat. Z pohledu slamera to přináší velký rozdíl od stavu, kdy od začátku znáte své číslo. V Praxi to znamená, že pokud máte např. číslo 4 (většinou oblíbené), tak si první dva výstupy poslechnete, potom si jdete zapálit, nebo se vyklidnit jiným, méně škodlivým způsobem (znám slamery, kteří volí vyprázdnění), a po výstupu rychle pro drink, vybrečet se mamince v první řadě nebo opět vyprázdnit útroby (vycházím samozřejmě pouze z vlastních zkušeností). K opakování si textů za chůze šeptem u toalet nedocházelo také z toho důvodu, že až snad na jedinou výjimku všichni své texty četli a nikdo ani neimprovizoval. I když celý večer připomínal spíše autorské čtení než stand-up, pohyb básníkům nescházel, a nebyly to ani básníci ticha, protože španělskou horkou krev nelze zapřít a řev i naříkání se z pódia ozývaly nezřídka. Po dvanácti emocemi nabitých poetických výstřelech do diváků přišlo rovnou druhé kolo, do kterého postoupili 3 nejlepší. K mému překvapení vyhrál slamer, jehož texty byly nejvtipnější. To mi sice úplně nekorespondovalo s celou atmosférou večera, ale ukázalo to to, že vysoké body zvedají spíše rozechvělé bránice než emocemi zasáhnuté duše. A rozesmát a zároveň poeticky uspokojit náročné publikum je bezesporu umění hodné minimálně té knížky, která byla první cenou. Určitě bych nechtěla zapomenout dodat, že tam bylo horko a pivo chutnalo jako voda. Přesto to byl zážitek, na který nezapomenu minimálně do té doby, než se do Madridu vrátím, a třeba už ne jen jako divák.
Adeladla