Rozhodl jsem se pro tentokrát vystoupit z role nezúčastněného, opustit nadhled osoby třetí a přesunout své vyprávění do osoby první. Lépe popíše pro mne velmi emotivní slam. Byl totiž první, kde jsem byl pasován do role favorita, a jak známo, třeba česká reprezentace s tím má dost problém. Tak jsem se obával, jak tohle zvládnu já, role outsidera je psychicky o hodně jednodušší.
Je 23. 11., do finále nezbývají ani dva týdny a v Českých Budějovicích se koná poslední regionální kolo, pro české slamery poslední možnost postoupit do vysněného finálového klání (moravští mají v ten samý den ještě šanci v Brně). Já jsem se rozhodl zkusit druhou kvalifikaci, protože v jihočeské metropoli žije půlka rodiny a co si budeme nalhávat, také je tu menší konkurence než v Praze a dalších městech. Přicházím do Horké Vany s dostatečným předstihem a ukáže se to jako dobrá volba, protože tady se jede na čas. Začíná se jen asi s desetiminutovým skluzem, což by mohly ostatní akce jenom tiše závidět. V obecenstvu sedí asi třicet lidí. Návštěva není valná, ale propadák to není a komornější atmosféra tolik nedrásá nervy vystupujících. Jdeme všichni na pódium, Dibi krátce vysvětluje, co je slam a pak se jeden po druhém sami představujeme. Zajímavý koncept. Všechno probíhá v punkovém a zároveň meditačním duchu. Moderátor Ondra mluví rozvážně a vždycky přihodí nějakou glosu předchozího vystoupení. Nevděčné první místo, zvláště před ještě trochu tuhým publikem, dostal Rýmoslav. Snaží se vysvětlit něco o své tvorbě a o tom, jak vznikají jeho básně. Po něm přichází Honza Dibitanzl. Ten ve svém krásně poetickém slamu ukazuje proces sání mléka z vemena jako nutnou potřebu pro telátko a vlastně přeneseně i pro lidi. Reakce publika na vážný text se pozná těžko, ale podle bodů se už porotci docela rozehřáli. Třetí Honza Červenka zkrátí svůj výstup na jedinou minutu, přičemž řekne tak šest slov. Jmenuje se to Nerozhodnost a je to opravdu přesné. Čtvrtý Hobit se rozmluvil o klaunech jedoucích do manéže, v mém oblíbeném textu z těch lyrických ze slamu. Přetáhl časový limit. Místo odečtu bodů byl prostě shozen z pódia a nakonec tedy domluvil pod ním. V Budějovicích mají drsné metody. Pátý Šimon Felenda po rapovém způsobu popisuje příběh svého přítele, který se dokázal dostat ze dna až ke spokojenému životu. Hezké body kazila jedna pětka. Po něm na pódium vběhl Honza Vodička, u kterého jsem si nebyl nikdy moc jist, nakolik je to připravené a nakolik vymýšlí na místě. Pak už jsem se před zraky obecenstva podíval i já. Nervozita se nakonec dostavila, i když naštěstí ne v takové míře. V textu sice přehazuji několik dvojverší, ale to v salvě oxymóronů nevadí a s výsledkem mohu být spokojen. Tím končí první kolo a je určena pauza v délce trvání 22 minut.
Je to opravdu neuvěřitelné, ale opravdu se začíná po 22 minutách. Akorát chybí půlka slamerů, neboť ty asi jako jediní nejsou zvyklí na přesnost. Takže moderátor zaplňuje čas, než všichni konečně dorazí. Pak už zase přichází můj čas. Vyhrabal jsem pro druhé kolo jeden ze svých nejstarších textů, kde se snažím co nejvíce ztrapnit, aby se v tom ostatní také našli. Nemám ho sice tolik rád kvůli neobratnému vyjadřování, ale jinak je dle mého masochistickým způsobem vtipný. Publikum můj názor celkem sdílí, a tak se objevují zatím nejvyšší body večera. Po mně mluví Honza Vodička, který se například vysmrkal se slovy, že je Rýmoslav, takže i on diváky dobře baví. Šimon opět ladí atmosféru na ponuřejší, i když tedy mluví o milování se ženou, tak se obejde bez vtipů, což je pro mnohé velmi těžké a publikum to oceňuje. Hobit přichází do zklidněné atmosféry s nezvyklou metodou. Svůj slam vyťukává morseovkou do mikrofonu. Lidé jsou velmi překvapeni, tohle ještě neviděli. Nakonec se ale objevuje i ležatá osmička, takže docela zaujal. Následující Honza Červenka improvizoval o psech a dalších tématech, přičemž zakončil svůj výstup velmi zajímavou hříčkou, že všechny pinďoury zajímá jen PIN ďoury. I Honza Dibitanzl zvolil poezii okamžiku a nechal mluvit své myšlenky, ať už na téma Ovčáček či jiná. Dostal skoro samé devítky. Poslední Rýmoslav podpořil také impro a tentokrát hodnotil psy body, jako to tady dělají porotci jemu.
Budějovické regionální kolo se zdálo být u konce. Všichni vystupující řekli dva texty, zrovna se vyhlašuje, kam dál pokračovat? Jenomže přichází poměrně nečekaná věc. Po čtyřech druhých místech za sebou je tentokrát Šimon Falenda třetí. Druhý je Honza Dibitanzl, který má jenom o bod méně než já, takže jsem vyhrál. Jenomže Honza navrhuje, že když jde o rozdíl pouhého bodu, tak že bychom o postup do finále udělali battle. Je jenom na mě, jestli tuhle výzvu přijmu. Hučí mi v hlavě, už předtím jsem si říkal, že vyhrát tady a v Plzni je úplně jiný level, ale výsledek je přesto stejný. Trochu jsem si říkal, že postoupit odtud nebude tak euforické. A před sebou jsem měl možnost, jak umocnit své pocity a obhájit, že si vítězství opravdu zasloužím. Stejně mi rozdíly bodu přišly vždycky trochu nespravedlivé, protože je to vlastně o nic. A tak říkám ano a bitva může pokračovat.
Battle už porušuje pravidla slamu. Je zrušen časový limit, hodnotí všichni diváci (je tu deset stolů, takže ty se mají dohodnout na jednom čísle) a bude se hodnotit až po vystoupení obou soupeřů. Vyhrávám nad Dibim kámen, nůžky, papír a posílám ho na plac prvního. Opět improvizuje, různě se pohybuje tématy, nejsem schopný ho moc sledovat, spíš se soustředím na sebe. Zařazuji asi pětiminutovou Tolstého odyseu. Má úspěch a přichází hodnocení. Napřed pro Honzu, pak pro mě. Po sečtení obhajuji svůj statut finalisty a získávám víc bodů, než za první dvě kola. S Dibim se již poněkolikáté emotivně objímáme, prostě ta slamerská láska. Připravili jsme Budějovicím dramatický konec a slibuji, že se budu snažit je v daleké Praze co nejlépe reprezentovat. Slamu zdar!
Lef L‘Leviatan