První zlínské SLAMování, jehož pořadová číslovka i žánrová specifikace determinované názvem byly sice zpochybněny (a díky surrealistickému duchu akce se možná dočkáme i zpochybnění toho, zda se vše skutečně odehrálo ve Zlíně), však bylo bezesporu zcela unikátním zážitkem pro všechny zúčastněné.
Magickou atmosférou se začal můj večer plnit už od cesty z Brna. V přeplněném autobuse se ze skupinky brontosaurů jedoucích na víkend do Modré a party Larperů, kteří říkali něco o Chřibech, zformovalo hudební těleso o odhadem sedmi hlasech, jedné Španělce a litrové lahvi Božkova, které zbylým cestujícím zpříjemňovalo značnou část cesty interpretací táborákových písniček. Po vysednutí na zlínském nádraží jsem se ponejprv procházel přízračným komplexem bývalých továrenských budov, než jsem natrefil na informační ceduli s mapou, pomocí níž jsem určil azimut. Mé bloudění začalo být následně o poznání cílenější, až bylo i korunováno úspěchem. Název „15 Kafe“, který podle mých informací nesla moje meta, se po rozklíčování projevil až přízemní prozaičností. 15 bylo číslo budovy Baťova institutu a podnik se jmenoval prostě ‚Kavárna‘. Interiér nijak neumírnil prazvláštní pocit z celého prostředí. Původem nejspíš účelový, funkcionalistický prostor, nyní přízemní podlaží Krajské knihovny Františka Bartoše, byl přetvořen v pohostinské zařízení zahalené do jakéhosi těžce sterilního a uniformního futurismu. Celý dojem blízký nemocniční čekárně nebo školní jídelně rozbíjely pouze dvě teplá místa. Hřejivý barpult s výčepem, ze kterého jsem bez váhání udělal svůj základní tábor, a malé jeviště, které bylo dle všeho připraveno na vánoční besídku, takže je zdobily vločky vystřižené z papíru a vánoční stromeček.
Během druhého piva se začali trousit zbylí účinkující, během třetího i diváci, kteří počet hlav první skupiny o pár jednotek dokonce i převýšili. Moderátor a pořadatel Martin Philip Cileček celou akci odstartoval tím, že poděkoval všem sponzorům ze seznamu dlouhého jak noha, ve zkratce uvedl slamery a udělal přestávku. Během ní nastal mírný zmatek ohledně rozlosovaných čísel, zatímco nepoučení diváci dumali, jedná-li se o uměleckou inscenaci či jen o nahodilé seskupení gest, slov a rekvizit. Každý z účinkujících byl víceméně spokojený, protože si nikdo nevytáhl pověstně obávanou jedničku, ale po zjištění, že i tak někdo začínat musí, se celé pořadí posunulo a začínalo se od čísla dvě. Před koncem přestávky se ještě musel vyřešit poslední opomenutý prvek – hlasovací lístky, které se rozdaly s výzvou, aby je lidi zvedali po každé performanci. Žádný další zádrhel tedy konečně nebránil zahájení samotných slamových vystoupení.
Showrunner Martin se přiznal, že ženské přechýlení výrazu ‚borec‘ do ‚borkyně‘ mu evokuje nějakou nasteroidovanou macho vzpěračku, tudíž byla Michaela MiKa Kachtíková častována označením jediné ‚bohyně‘ mezi jinak maskulinní skupinou slamerů. Právě bohyně si vytáhla dvojku, pročež otevřela první kolo svým velmi živelným a pozitivním výstupem, z něhož čišelo nekrocené nadšení ze značně čerstvého objevu možností slamu. Část výstupu jí asistoval Jakub Vrága, který se zhostil role chybějícího stojanu na mikrofon. Navazující Pavel Oškrkaný podal standardně kvalitní výkon stojící na propracovaném textu složeném ze slovních hříček. Po jeho manifest-slamu, upozorňujícího na velmi palčivý avšak opomíjený nešvar, sice upozaďování významu jména Pavel, a to nejčastěji ve prospěch jména Petr, nastalo i mých pár minut slávy. Publikum, které bylo nepočetné a reagovalo spíš vlažně, prakticky nebylo políbené slamovým formátem a budilo ve mně dojem, že většina lidí přišla naslepo a to ani tak ne se bavit, jak bývá pro slam typické, ale spíš si vychutnat poesii. Každopádně mi přišlo, že je oslovovaly spíš vážné pointy, než ty cíleně humorné, což víceméně hrálo v můj prospěch. Reflexe v podobě bodového hodnocení mi však přišla informačně ještě méně hodnotná než obvykle. Lidé zvedali listy celkem rozpačitě a spíš automaticky než se zájmem, v čemž jim moc nepomáhal ani Martin, když je neustále přesvědčoval, aby zvedli nějaké jiné, pokud možno lepší. Výstup Adama El Chaara byl jeden z pomyslných vrcholů grotesknosti, která měla celý večer vzestupnou tendenci. Martin jej uvedl vtipnou historkou o tom, jak snadno mohla být akce zaměněna s Prvním zlínským islamováním, kvůli Adamově syrskému příjmení. Když jsem se vrátil z toalety, kterou jsem po vypití čtvrtého piva musel navštívit, stál Adam v hledišti, pohroužen do své opojné, niterní, lyrické zasmušilosti. Lidé po něm házeli slova a on od každého se odrážejíc postupně přednášel krátké statě, které otvíraly dveře do světa depresivních existenciálních krizí a životních traumat. V tomto výstupu však navíc vehementně sekundoval sám moderátor, když během něj trousil do druhého mikrofonu vtipné glosy, Adama povzbuzoval a vůbec se snažil trochu pozvednout atmosféru. Další dva výstupy Jana Jindřicha Karáska a Jakuba Vrágy (který ze stojanu na mikrofon povýšil na regulérního vystupujícího) jsem sledoval bez zvuku, zvenčí, skrz velké okno, během kouření. Po nich byla vyhlášena oficiální kuřpauza, kterou jsem takto nevychovaně předběhl.
Publikum se pomyslně rozdělilo na dva tábory. Mezi těmi, kteří by rádi domů, ale kterým je líto vynaložit tolik peněz za tak krátký čas zábavy, se našli i tací, co vstup oželili a skutečně odešli, protože hlavní dveře zůstaly odemčené. Druhý tábor, který by taky rád domů, nakonec setrval na svých místech ze zvědavosti, bude-li druhá půlka večera stejně slabá jako ta první. Tito otrlí diváci rozhodně neprohloupili, protože se neochudili o doprovodný program. Jakožto kulturní vložka nastoupil special guest Raymond Roland Bello, který se po čas prvního kola opil tak, že mu dělaly takřka nepřekonatelné problémy i nejzákladnější úkony, jako například chodit, číst nebo mluvit. O vizuální stránku jsem byl připraven, protože z mojí výchozí pozice na barové židličce mi v zorném poli stál sloup. Zvuková složka, která se ke mně dostala, byla však neméně vydatná. Jednalo se o víceméně nahodilý proud špatně srozumitelných slov, které občas přerušilo neartikulovatelné úpění a skřeky. Ústřední téma mi zůstalo skryto, ale myslím, že říkal něco o souložení a chlastu nebo tak. Skrz těžkopádný alkoholový opar básník značně nepřesvědčivě reagoval na vnější impulsy od svého okolí, takže mu zpočátku dělalo problémy dostát výzvě, aby po svém výstupu jeviště opustil. Tak nakonec učinil se vší grácií. Jakuba, který měl dle slamových konvencí zahájit druhé kolo, vyzval na battle. Tento návrh byl nadšeně přijat, ale samotný střet skončil dřív, než začal, když Kuba v zápalu překročil Rolandovu intimní zónu, což dotyčný neustál a propadnul bočním závěsem z pódia na zem. Když se víceméně nepoškozen postavil na nejisté nohy, druhé kolo řádně začalo Jakubovým čtením a Roland se pak po zbytek večera toulal skrz hlediště a backstage jako jakýsi nekorunovaný maskot večera.
Tehdy začalo být víceméně jasné, že dobrou pověst akce nezachrání už nic a celý program víceméně hraničí s volnou zábavou. Na páté pivo jsem navázal Jamesonem s ledem a s čím dál větší fascinací jsem přihlížel, jak jsou bořeny hranice žánru, který téměř žádné hranice nemá. Na druhé kolo jsem měl připravený svůj nejnovější text, který se mi však přívalem silných zážitků a o nic slabších drinků v mysli roztříštil, takže jsem z něj na place nahodile a na přeskáčku vytahoval kusy textu a látal je v jakýs takýs celek o asi polovičním rozsahu. Po mém vystoupení mi Martin přihrál napůl vypitou lahev Che Guevary a tato se pak stala objektem celého mého zájmu. Zábavný fakt je, že jsem (jak jsem později zjistil) symbolicky připíjel památce právě zesnuvšího Fidela Castra.
Kýženému vyhlášení výsledků a ukončení slamové exhibice však ještě předcházel druhý battle, který se konal mezi mnou a Adamem, a to o druhé místo, kvůli shodě v bodech. Střihli jsme si (já jsem dal nůžky, protože dávám nůžky vždycky, Adam dal papír z důvodu, který nejspíš zůstane navždy zahalen závojem tajemství), což podle všeho ale nic nevyřešilo, tak jsme oba ještě zaslamovali a naše bodové hodnocení rozstřelilo konečné pořadí a vyneslo mi krásnou bronzovou příčku. Na nejvyšší stupeň vítězů dosáhla příznačně naše bohyně MiKa, což je velmi pohnutý příběh, protože poprvé ke slamu přičuchla teprve před týdnem. Přetlak pozitivních emocí vyjádřila tak, že se postavila na hlavu, což byl vrchol programu a jeho zdárný konec.
Obecenstvo, které se vzápětí rozešlo, bylo tvořené převážně mladými dívkami, podle všeho intelektuálně či umělecky zaměřenými. Těžko ale říct, jak ně působila tato alternativa k běžnému kulturnímu vyžití, kterou jsme nabídli. Zastávám názor, že nějaký slam nesoucí se v tradičnějším duchu by byl pro nezávislého diváka více obohacující zážitek než tahle takřka dekadentní přehlídka absurdit, která mohla být snad až příliš nesnadno uchopitelná. Já si každopádně celý slam užil a jsem velice rád, že jsem mohl být jeho součástí, protože zážitek to byl nezapomenutelný.
Před odjezdem vyplavaly na povrch ještě drobné nesrovnalosti, jakože body byly nejspíš špatně sečteny a výsledné pořadí bylo úplně jiné, než to vyhlášené a že pořadatel nemá dost peněz na přislíbené vyplacení účinkujících, ale to už je jen taková třešnička celé bizarní příhody.
Jan Binder
P.S. P.O. To pořadí se mi opravdu nějak nezdálo, nejvyšších známek v prvním i druhém kole totiž dle mého názoru dosáhl právě Honza Binder. Vyfotil jsem si tedy Kubovy zápisky obou kol, které existují, původně to vypadalo, že bude moderátor body rovnou sčítat. Když jsem se v nich trochu zorientoval, zjistil jsem, že Kuba dvakrát špatně připočítal deset bodů. Už zmiňované vítězce Mice, která za druhé kolo získala 72 ze 70 možných bodů! Měla mít 62, celkem tedy 111. A Adamu el Chaarovi, který měl mít 108 a nikoliv 118 bodů. Honza Binder měl skutečně 118 bodů, jak i bylo ohlášeno, a měl tedy vyhrát. 111 bodů jsem měl kromě MiKy také já a teprve na čtvrtém místě skončil se 108 body Adam el Chaar. A to nebereme v úvahu Mičinu šestku, kterou moderátor donutil diváky otočit na devítku, pak by bylo pořadí ještě jiné. Ve Zlíně jsme tedy ve skutečnosti viděli souboj prvního a čtvrtého o druhé místo. Jsem si jist, že tady to znova jen tak nezažijeme.
Pavel Oškrkaný
Special gueust Raymond Roland Bello.
Vyhlášení pauzy po prvním kole.