Hejna holubů oscilují nad náměstím Republiky v pravdivých rotacích jako myšlenky tohoto světa. Tato migrace-stagnace je životem. Opisují domy, byty, proč? Na horizontu Denisovy se tyčí šedý Dóm, nad 1. máje se do noci rozsvěcí půlměsíc. Měděná věž Muzea hudby se růžově leskne. Týpek hraje na kytaru a zpívá přes kombo. Je tu prý každý den. Pár lidí by ho pravděpodobně volilo, jiné by oblilo.
Tenhle report je jenom názor. Pro někoho nádor, pro jiného prapor. Pro mě prapór vnímání a vyměšování do múzy a z ní. Takové ty kecy. Ale když pak zní sama, sama jako oplodněná panna, tak přátelé, jak jsem řekl, nemám nárok na tu řeku, kterou jsem kdysi tekl, ale změkl. Zkusme ji znovu nahodit, navodit. Mimoběžně, nežně. Masy slyší na muže sněžné, já jsem „mouchy, sežerte mě“.
Slam jako vždycky. Bojujete s tím, že nejste nicky. Jste, jistě, že jste. Dnes jen exponované, vyšponované na tři minuty. Hrdé nicky pro sličné micky. Koho vidí? Slamera? Ne, to je jen závora. Vyhýbám se slamerům. Jsou nervózní, mluví jen o slamu. Já myslím na ženu. Bob to zas rozfajruje, jako by šlo o lajf. Ten slamový feel je, jakože jde. Tohle číslo bude jen mé. Dovnitř.
„Byl jsem pryč a nevěděl, v kolik přijedu. Vlastně se mi ani nechce soutěžit,“ prohodí nezvykle plaše Dan Kunz v kavárně Divadla hudby na můj dotaz, proč dnes neslamuje. Všechno by bylo v pořádku, kdyby nešlo o známého impraře a alfouše olomouckého slamu, který, když před třemi lety skončil v Olokole druhý, napsal na fejsbuk status „jedu vyhrát do Frýdku-Místku“, a pak tam fakt vyhrál.
„Proč slamuju?“ ptám se na oprátku sám sebe a odpovídám si, že neznám odpověď. Krize bez vize, konflikt bez katarze. „Zasekl jsem se na Babišovi,“ dumám pak na aftrošce. „Všichni ho žerou a nejvíc ti, kteří ho hejtují,“ má k tomu Bob a já si Andreje představím, jak přichází mlžnou olomouckou ulicí. „Byl bych k němu servilní,“ s hrůzou si uvědomuju, „jako ke kterémukoli jinému slamerovi.“ „My tady prostě potřebujeme alfouše. Je to špatně,“ povzdychne si Bob a vrací se do knajpy.
Slam je trochu jako politika. I v něm se hlasuje s mírným důrazem na formu před obsahem. Překvapivé zkratky a blyštivé pointičky vítězí i dnes z úst Jirky Juráně a Ellen Makumbirofy. Jen se nestrefují do svých oponentů, to je ve slamu faux pas (jedna z věcí, která odlišuje slam od rapu). Strefují se do sebe samých. Juráň do Česka, Ellen do své dívčí hrdosti.
Juráň míří do černého, do hlubin tradičního českého sebedespektu. „Musíme to slevit, když to nejde spravit,“ hrabe do strun hravé češtiny. Publikum slaví. Po pyramidě podobných hříček stoupá ke grálu, českému lvovi. I ten je podle něj levý! Zprvu se na něj dívám skrz prsty za ten pelíškový populismus. Tenhle džouk ale není levný. Moment, kdy jsem si pšouk. Juráň konkrétně rozezněl kovadlinu. Položil mě na lopatky, zatřepal jsem tlapky. Juráň je dobrej. Jeho nová báseň je dobrá.
Ellen Makumbirofa nebyla jiná. I ona naučená, jen se nestrefuje do své národní identity, ale do té vztahové. Objekt jejího romantického zájmu ji nechce a ona ve svém slamu hádá proč. Významový jazyk ovládá moc dobře stejně jako Juráň. Ten, co má v puse, ještě líp. Rýmy jí následují rychle po sobě. Obživnou, dostanou se jakoby mimo kontrolu vás i jí, ale rozumíte jí i stíháte děj. Nějakým zázrakem se jí to nerozsype. Její slam je jako jízda na horské dráze. V nejvyšší rychlosti to utne kompletní změnou nálady a zařadí kontrast, který vytváří (tváří) i vysloví. Moment „český lev“ v jejím případě je, když z ní mezi mnoha domněnkami, proč ji milý nechce, zazní: „Protože jsem černá?“ Tváří se jako ztělesněná nevinnost.
V tu chvíli se asi jedinkrát za večer upřímně zasměju, ukliknu se s lajkem. Zatváří se totiž, jako by ji ta eventualita barvy pleti napadla úplně mimochodem a vlastně byla nejnepravděpodobnější ze všech, přičemž je oblečená do zářivých barev jako z nějaké africké vlajky a její afro je spoutané dvěma culíky/drdoly, což vytváří siluetu myšáka Mickeyho. V jejím celkovém projevu/energii je něco, co působí tak, že je černá. Není to ale nic, proč by ji publikum chtělo, ani proč by ji nechtělo. Její vzezření je k ostatním podobně kontrastní jako proměny v jejím solení. Ellen je efemérně vtipná raperka slamu, která v tomto případě kéruje do sebe.
Další zajímavý zjev večera nejen fyzický je Honza Dibitanzl s uhrančivým pohledem postavy z filmu Tima Burtona, vysoký jako Dóm. V druhém kole nastupuje hned po Juráňovi, po jeho desítkách, ale nejde z něho strach. V ovíněném impru pobíhá na povely od publika z jedné strany pódia na druhou, což symbolizuje pravou a levou mozkovou hemisféru. Jedna je racionální a ta druhá emocionální a podle toho mluví. To s hemisférami jsem se od něj dozvěděl až na aftrošce, původně jsem myslel, že jde o politické orientace. Na Honzu se dobře dívá, jak v jámě lvové loví obrazy. Soustředěně. Má to někdy naučené, jindy jede spatra. Teď je to spatra. Nejistá budoucnost ozvláštňuje jeho ostré pohyby jistou vulnerabilitou.
Rozdělení pódia na dva světy mi připomnělo slam, se kterým vyhrál Metoděj Constantine finále na Flédě v roce 2013. Tam byly těmi protipóly dobro a zlo. Metoděje si dovolím využít jako oslí můstek k Adeladle. Ta je stejně jako Dibi bi a občas stejně jako Metoděj požádá publikum o nějaká slova, aby na ně improvizovala. Metoděj se při tom žádání konstantně zasekává a nechává utíkat čas ležérní konverzací s publikem, což je součástí jeho šarmu. Součástí Adeladlina šarmu zase je, že slova od lidí nechává pršet do své flow. Zážitek jejího slamu klíčí. Je jím dívčí, nepřetržitý pohyb, žitý slam. Jedna z mála improžen, díky bohu za ni.
Viktor Hanačík je skejťák, dýdžej a políbený básník. V posledním finále v Plzni svým imprem vyvolal objímací riot. Teď pracuje ve Slováckém divadle v rodném Uherském Hradišti a máme ho tu s papírem v ruce jako na první čtené, jako by se polobůh převtělil do červa. Je to proto, že tehdy v Plzni vyhrál strojový Rimmer a stal se po Svahilci dalším naučeným alfoušem v řadě? Nebo Viktor nasákl hereckou precizností přední slovácké scény? Papír si užívá a extaticky deklamuje intenzivní, dimenzní vize, nemůžu se ale ubránit dojmu, že jedu autem a on je v audioknize, která se line z repráků. Skvěle namluvené, fenomenálně, ale audioknize. Není to tajuplný stopař, kterého jsem vzal, teď vedle mě něco mele a z huby mu smrdí houby.
Neznám nikoho, kdo by s papírem vyhrál poetry slam. Může se umístit líp, než imprař, který je závislý na náhodě, ale imprař má vždycky šanci, že vyhraje. I když třeba mizivou. Papírářů je dnes povážlivě hodně. Zahleděný do paměti, spontánní jen promyšleně, takový je alfouš dnešního českého slamu. Legendy odeznívají. Jakub Foll vzdoruje odmítáním odejít z pódia, pročež ho nikam nezvou. Bohdan Bláhovec občas dá vzpomenout, ale nedává to dál. Metoděj Constantine křečovitě říkankuje. Tak nějak to šlo dolů od té doby, co kluci dali appearance v Sama doma a Dobrém ránu. Našprtaný mainstream válcuje scénu. Impro bylo vždycky českou specialitou mezi jinými zeměmi. Škoda, že skomírá. Viktor ukazuje, že i zkušený imprař se může spustit s bandou, když se mu zhorší podmínky. S papírem v ruce a smrtí v očích páchá hřích, když se kompromituje pro smích a konzistentní potlesk. „Už tam nechci pobíhat jako blázen,“ píše mi na fejsbuku. Dnes nepostupuje do druhého kola, kam body posouvají jen polovinu pole.
Body… Jsou jako tělo, které je moc, ale není všechno. Je tu ještě něco jiného, co body nepostihnou. Něco, co vnímáme jen podprahově, co se vzpírá hodnocení. Něco trpící, co zaniká v salvách smíchu poprskáno jeho salivami. Nebo jsem to jen já? Slamer je sevřený v kleštích hajpující adorace, jíž se dopouštějí organizátoři a moderátoři v zájmu nabalení co nejvíc diváků, a vlastní propastné nejistoty. Do takového nepoměru vstoupí s prázdnou hlavou a ambicí vytvořit něco nového opravdu jen blázen. Smílá se smělá myšlenka vytvořit výklenek v pojetí poezie. Chybí mi tam ta ulice, výtržnický exhibicionismus, supernova přerodu diváka v performera, než shoří v póze. Příliš mnoho supů stabilního výkladu podporovaných establišmentem.
Pořád to může dělat každý, ale každý už to nedělá. Jen ti, kteří si myslí, že to můžou dělat. Jako politiku. Není pro každého. Moc se štýluje. Profiluje. Etabluje. Jako česká sametová svoboda. Mluvím o alfoušizaci českého slamu. Chybí mi ženy, ženské ženy, ženští muži, ženskost. Ženskost dnešního slamu je hrdost a to je málo. „I ten, který sebou pohrdá, sebou pohrdá jen proto, aby si mohl vážit toho, který pohrdá.“ (Nietzsche) Chybí mi zvířata a rostliny. Je tu moc bohů. Chybí mi chyby, kterými se člověk učí. Aby to bylo víc osobní. Tím myslím přítomné. To samozřejmě není snadné, protože to není samozřejmé. Vždycky to nevyjde. Odevzdání nejde uchopit, je to ranního větříku vlání. Je to sraní. Je to vnitřní prožitek. Náhoda, která nikam nevede, jak tomu u náhod bývá. Někdy je to červí díra. Není to jen bod, voda na mlýn ega. „These are the words of my master, no weak heart shall prosper.“ (Marley)
Vcházím na pódium jako prázdný parazit pozornosti. Konám pokání. Děkuju, omlouvám se. Všechny ty lidské věci. Tokám. Až tam poznám, že jsem tam, že nejsem sám. Sám jsem, když se babrám v textu. „Staň se textem.“ (Bláhovec) „Pravé já je žádné já.“ (Rimmer) Jsem tam jako žádné já. Předtím jsem čekal. Už nečekám. Každá myšlenka má svůj smysl. Smysl má všechno, co se v sále šustne. Já to buď řeknu, nebo ne. To musí být jedno, nesmí to být povinné. „Není to o tom, něco tam předvést.“ (Foll)
Adam el Chaar