Z ostravské kvalifikace postoupil do finále Pavel Oškrkaný. Na druhém a třetím místě skončili se slamem začínající improligoví hráči Síma Kopecká a Adam Carda. Celkem se zúčastnilo deset slamerů a slamerek, jež přišla podpořit asi šedesátka diváků. Níže si můžete přečíst reportáž z pohledu soutěžícího Adama el Chaara.
Drsná periferie ostravského regionálu
Sál je zaplněný tak akorát, atmosféra malebně kalební. Prostor Staré arény vypadá zpoza mikrofonu dobře. Komunistický old-school plný dýmu. Divák z hlediště tvořeného stoly a židlemi vidí slamera stát na rozlehlém pódiu jako cool v plotě. Stěnu za účinkujícím pokrývá dřevěná freska z mnoha houslí. Housle by mohly symbolizovat slam. Trčí z hráče do prostoru ani blízko ani daleko. Hraje se na ně nepohodlně. Jedna ruka drží, druhá pracuje. Jen nápad. Je to tu fakt brutálně zakouřené, nic pro uctívače prány. Chlastá se. Klasická kulisa stand-upu. Na nabídkové tabuli nad barem přímo naproti jeviště vévodí nápis „Stará tě zahřeje“. Jsem poprvé v Ostravě. Je vytěžená, nedýchatelná, krutá, dutá (pod městem zeje obří zakonzervovaná bublina). Jako slam. O body jde až na prvním místě. Love. Hlubší fóry promáchnou. Do Ostravy budete marně vrtat, jen se propadnete do její rozfárané minulosti. Pozná každou faleš. Vysměje se vám.
Je nasnadě, co na pódium složím. Zasouložím, zasloužím, hejtuju Babiše. Nějak to tam leze ze mě, ze mé prázdné nizozemě. Lolitu, starou, vyjde to nastejno cenově – draho. Ou! Jakože to je náročné, fakt. Oškrkaný má bezva báseň, ve které variuje a karikuje po svém stylu jména různých básníků. V Praze s ní uhranul, tady marně bere za kliku. Jediné, na co publikum zabere, je Nohavica. Verš není zvlášť humorný, ale lidstvo Staré arény se hurónsky rozesměje. Jako horníci, když vyfárají na víkend.
Kromě vydavatele Slamovin Pavla přijel dohlédnout na činnost ostravské buňky i další funkcionář Bob Hýsek. Cenzuruje rekvizity, plní roli časomíry, ohlašuje dvě padesát, zapisuje body a hulí jednu za druhou. Má ze všech nejlepší styl, myslím ten kuřácký. Bání, aniž by cigaretě věnoval zjevnou pozornost, a kouř vyfukuje nozdrama jako mafián. Zabraně počítá, kdo projde a kdo ne. Nelítostně penalizuje za překročení tří minut a pěti sekund. Pod vousy si taky hodnotí, co se děje z hlediska estetického. Hodně se ve slam poetry vyzná. I z hlediska její kompozice v kontextu literárně-zábavního průmyslu. Fakt si s ním pokecejte.
Moderuje mladý organizátor Petr Sedláček s klouboučkem a sakem ležérně přehozeným přes ramena. Není to orgazmizátor jako Bob, vyniká v ležérní ironizaci. Úvodní poeticky vážný slam označí za „solidní výkop“. Moje nekončící trojky od poroty komentuje: „Ano, další voliči Babiše.“ V kvalitě se klidně zařazuje po bok Boba, brněnského Jendy Perly, Martina Vasqueze z Prahy nebo Nejhodnějšího Michala z Plzně jako schopný uvaděč tohoto něco mezi sportem a uměním. Vypadá trochu jak Bohdan Bláhovec. Jen nápad.
Ze soutěžících těžících z večera špetku nesmrtelnosti mi kromě mě utkvěl Michal Sikora, týpek s asijskými rysy, který dával stand-up o cholerismu a revizorech. Jako jeden z mála mě oslovuje, asi pro otevřenost publiku, i když mu impro drhne. Vystupuje Mařen, recenzentka Slamovin. Hranice běžné slamové sebeironizace odvážně posunuje až kamsi k self-hatu, ale i ona udrží myšku pozornosti diváka na špagátě. Oškrkaný uspěje s básní v prvním kole, v druhém o těch básnících už tolik ne, i když do ní naroubuje přítomné, třeba mě. Adam Carda je hrubý. Ve stylu úřadujícího mistra Rimmera vyváženým mixem mimiky a významově bohatých rýmů představuje peněženku a trefnými metaforami zasvěcuje diváka do toho, jak by se asi mohla cítit a jaké mít starosti.
Markéta Effenbergerová, ostravská femi-slamerka studující v Olomouci, dává báseň, kterou už znám z Bobem vydaného almanachu Deset deka slamu, o starostech moderní ženy, která mezi nánosy mejkapu probírá denní zpravodajství. Fajn. Pak vizuálně vděčný páreček místních mladých hisptrů, kteří jdou poprvé. Holčina slamuje o panenskosti a smyslnosti, a přestože to verbálně není nic převratného, sklízí dobré plody-body. Má hezký hlas a oranžové dready. Smells like teen špiritus. Tím „nic převratného“ nemyslím, že by to bylo špatné. Slam vlastně nemá být textově převratný, má v něm být akurátní podíl invenčnosti a pochopitelnosti, protože spoustu divákovy pozornosti zabírá právě ten vizuální dojem a taky okolnosti večera.
V neposlední řadě divák musí cítit slamerův zájem. V prvním kole dávám svůj první zcela slepý slam, zapomínám otevřít oči. Zasekávám se na tom Babišovi. Nejsem úplně ve formě, vyspaný. Publikum slamerovi nic nedaruje. Nežere nic, co uvaří z vody. Jen solidní uhlí, které poctivě tleje, aby s ním mohlo přiložit do hutí svých bránic. Improvizuju na téma Stará tě zahřeje. „Ježišmarja,“ slyším hned, když přijdu na pódium. Požádám o něco víc povzbuzujícího, ale nevyrejžuju nic. „Nevadí, tak já zkusím něco vymyslet.“ Jako v životě.
Začnu mluvit a čas od času se z neprojevenosti toho, ke komu mluvím, vynoří spontánní průvodní poznámky, které se vztahují k tomu, co říkám. Poetické doplňky vyslovované nijak okatě, jen tak pro sebe nebo souseda, jako jsem si tam na jevišti pro sebe nebo pro někoho mluvil já. To se mi ještě nestalo. Je to sympatické, bezprostřední. Najednou skrz ten dým a skrz svou krizi cítím ryzí ostravskou upřímnost. Už to nevidím tak černě. Vyfárávám. Končím slam přetahem časového limitu. Není to tak cool, jako když to udělal Bohdan v republikovém finále. I tohle dělám poprvé (na duoslamu do mě vstoupil Foll). Na odchodu slyším pár: „To si děláš prdel.“ Opouštím Arénu, úplně to nedodýchám. Teď zpět směr běžný svět hledat ztracený hřebínek. Ostrava mi bude chybět. Nebo možná něco zaplnila. Ono to vyjde nastejno.
Adam el Chaar