Tak trochu něco jiného než exhibice poskytuje otevřená soutěž. Víc materiálu k podumání, co / jak / k čemu? V obci básníků a jejich fankorporací se totiž slamem vyčichatelně pohrdá a je to tak trochu voda na mlýn letitého sporu o to, zda ta pravá poezie je poezie bez přívlastku nebo poezie písňová a k tomu další hráč někdy prý až „nechutné“ skutečnosti poezie zpívané. Nobelovka Dylanovi tuhle kakofonickou muziku důkladně přitvrdila a to ještě nevíme, jestli se na ni mistr zcela nevykvajzne (vůbec bych se nedivil).
Takže Plzeň. 19. října. Jižák. Předskakuje Švéd…no tentokráte to nebylo, Švéde, nic moc, a jsem si jist, že satirizace byrokratismu vojenské služby a vylízanosti zelených mozků už nikoho nijak nenatankuje ani nenakopne, obzvlášť, když je to provedeno s poetikou základněškolského humoru. Je to prostě stěží uvěřitelné a budu si muset zagůglovat, jestli ten Švéd má vojnu vůbec za sebou. Jestli ne, tak je to jen donošování obnošených hadrů po starším bráchovi. Teď na ostro. Začíná se podle losu. Máma. Máma je skutečně panna, jak prozradila, po všech poetických stránkách jí zvoleného formátu počínaje dikcí a konče nekonzistencí proslovu. A není na Jižáku pannou jedinou. Fakt milá ženuška Petra Petrovcová, naplňuje charakteristický chaos začátečníka dělající dojem rozhovoru pro ženský časopis. Poetična naprosto prostý. Vlastně zpověď přešťasné ženy bez zbytečného přemýšlení, jak už to chodí v domácké filosofii obyčejného života (s Čapkem to nemá nic společného, protože tam, talent není roven nule). Ale proč ne – od toho máme poroty. Anaya, to už je něco jiného. Anaya, touhle dobou už prý pod širákem kdesi v Žaponii. U Anáji je vidět jasný umělecký záměr a nejsem si jist, jestli ten text osolený absurdními souslovími (tedy ne ve smyslu terminu techniku – viz wiki) není parodií na nudné, pro kluky, sentimentální texty ufňukaných a uvzdychaných holčičích románů minula i dneška. Adrenalinová odvaha Anáji, tedy pokud s tím spacákem do Japonska skutečně jede, sama, by tomu mohla nasvědčovat. Koláž, v druhé půlce soutěže, z obecně známých zkratek není sice nic nového pod sluncem … zkratky dnes takovou roli nehrají, jako kdysi za „reálného socialismu“, navíc alespoň doufám, že Anaya zná na to konto proslavené texty Mládkovy…tomu prostě konkurovat nelze.
Mikeš (cituji jej, že je „skorobásník“) je zas trochu jiné kafe. Znám jej léta přes plzeňský Ason i s jeho přímočarou erotikou, no, je to fakt hezký chlapec, a tak nějak se mi to jeví, že Mikeš s poezií nemá moc společného, krom osobní exhibice, neboť tam nacházím obsahy v podstatě žádné. Zato tam možná nacházím generační či postgenerační vazby, když nahrazuje obligátní „vole“ soudobou „kurvou“ a to nijak střídmě. A vytasí domnělé kouzlo chlupatosti, v případě tohoto slamu feérii na konto záměn sémantik česko polských (aniž by to bylo inzerováno), takže na téma slovesa šukati (polsky hledat ale klidně si přečtěte původní Babičku, ne tu jazykově přetransformovanou pro nevzdělavatelnou mládež tuším z předloňska – „babička šukala po světnici“), tuhle feérii, v níž je šukatelné prakticky cokoliv, jsem musel skousnout už notně obehranou. No co vše se dá šukat počínaje houbami? No jako kluci někde v sedmičce jsme se při tom váleli smíchy. Škoda. I votrava. Také Honza Červenka se musí ještě hodně učit, to ale kde kdo, protože jeho projev tak trochu připomínal projev montéra po zásahu elektrickým proudem a to zejména v artikulaci. Unaven? Ztrémován? Připit? Jen sem tam cosi nad hladinu prosté sémantické srandy! Po Honzovi Červenkovi se zdálo, že toho publikum po půli první půle má už dost, a to byla bezva atmosféra pro Doktora Filipitche. Filipitchovou koláží profláklých floskulí se publikum trochu vzpamatovalo. Já vzpomínám na konstatování, že „rekultivovat kulturu“ je sakra vopruz ale jinak to tentokrát na Doktora nebylo nic moc. Vzpamatuj se hochu! Po Doktorovi si Leviatan si zaslamoval na téma oxymóron v docela svižné scénické formě. V druhé půli už se nejednalo o poezii ale jen o poetičnost humorů vyplývajících ze zoufalé nefunkčnosti české školské angličtiny, jo, „Dejdar leží na louce…“ to myslím bylo = Mr. Givpesent is … asi už umíme slušně rozumět, když publikum řvalo smíchy. A po něm Svahilec ve formě dokonalé jako vždy, veliký talent s parádní budoucností na prknech, která znamenají svět. Jemu budou furt andělé sedat na kormidla jeho létacích strojů podobných rozžhaveným lokomotivám osazeným posádkou jak středověká loď bláznů. Koneckonců „česká groteska“ je v současnosti už léta ustálený kulturologický pojem podobně jako „absurdistan“. Skoumal je sice již na pravdě boží, ale Vodňanský ještě žije a má se k světu a jeho „idiotismus“ (to je zas můj neustálený termín), za který bychom bývali v šedesátkách dali život, zažívá pěkný revajvl. To je potěšující v zemi, kde se zrovna na obsáhlou tradic lidových i nonsensových textů nemůžeme opřít , něco podobného jako Deset malých černoušků aby člověk skrz celou vlast pohledal a nakonec se musí utéct k poezii umělé ke klasikům Werichovi nebo Burianovi „když jsem šel na roráty, zakukal na stromě vůl“…, včetně toho faktu, že je tedy nemůžeme využít ani jako jazykověvýukovou pomůcku. V tomto ohledu jsme národ smrtelně vážný disciplinovaný, další epiteta si doplňte sami. Akorát mám o Šindeláře, pardon, Anatola Svahilce, mám o něho trochu strach. Za prvé se tu objevila osobnost, která evidentně ze Svahilce čerpá plnými kýbly. A sice Shylock. Jaký vztah tento pseudonym má u Shylocka k Shakespaearovi tuším asi tou měrou, jakou tuším, co pro Anatola Svahilce znamená Anatolie a svahili. No, moc hezky to zní! Zato tuším, co je to filiace a nechce se mi věřit, že byl ten, Shylockův, sloh byl osobním autorským produktem. Ale nepátrám po tom, pravdu ukáže čas, možná i krutou. Plagiace v postpostmodernismu dneška sice už není hrdelní urážka a v praxi už nám neježí chlupy (Lada – Ladová, Šalamoun – Šalamounová, Saudek – Saudková aj.) ale je to pro autora tak trochu hanba, že opisuje. A táhne to až do krajnosti…chvilkami Shylock vypadal jako hysterická exhibice třetiligového herce, to už se skoro ani nesmějete, neb vstupujete do poetiky pitvoření, a za tu se slušný člověk stydí u kamarádů, svých dětí, u sebe ani nemluvě. Jednak , za druhé, co se týče toho strachu, zahrávat si jak Svahilec se svatými symboly, zde Ukřižovaný, se v Čechách moc nevyplácí a mám strach, aby po dost zničující invektivě tohoto pána Pána po Anatolovi nevyjela bigotní katoličnost. No, už se mi něco podobného stalo a být cenzurován není příjemný pocit. Snad se tak nestane. Jasně, že autocenzuru mu důrazně nedoporučuji, to by to mohl všechno zabalit a zalézt do kouta. Tenhle slamer se ovzduší jednou mírného, jindy halasného, nedýchatelného despektu ke slamové poezii básnickým establishmentem neudusí ale je nutno počítat s tím, že v oboru čtené privátně doma poezie bude zákonitě nedoceněn a v oboru autorských čtení by to bez specifických prostředků slamu bylo jak destilovaná voda – bez barvy, chuti , vůně a lučebných kapacit. Bez prken slam není nic. Slamer Bláznivý granátovník, ten už roste zcela mimo poezii, z níž u něho lze indikovat jen velmi sporadicky náhodný rým. Šlus! A Kňour. No je mi to ambivalentně divné i sympatické, už tam byl zas, my slyšeli jeho slamu hlas odněkud, co poezie nejspíš vůbec není ale vždy rád si poslechnu autentickou zprávu třeba o tom, jak tuhle hrabal sníh, což se mi stalo před rokem.. Na jeho autorské čtení povídek jsem se následující den nedostal i když jsem to měl na mou duši v plánu! Ale jsem si vědom toho, že přísnější recenzent může volit jiná slova, jako například sebestředná odvaha, maskot, trivialita, nepovedený klaun a patologické bláboly.
Nakonec? Pro panské rady žádný prostor! Promyšlená hudební režie, spíkr jak řemen. Mraky krásných chytrých a skvěle střízlivě a elegantně vyoutfitovaných děvčat. Dokopy představení o zápasu outsiderské odvahy se skutečným talentem. Dokonalá soutěž, v níž jsem za ta léta poprvé viděl porotní nulu! Dost důležité Nelhat …si do kapsy (a nekrást)! Už proto, že (LN15.10. tr. str. 21.) společenská reflexe tohoto subžánru „nepřesahuje rádius několika stolků v literární kavárně. Voskovec s Werichem, na jevišti běžně sypali narážky na poetismus, Nezvala a vůbec beletrii svých současníků. Slyšeli jste však, že by v pořadu Na stojánka někdo žertoval o Ajvazovi, Borkovcovi či Haklovi? Spisovatelé přestali být součástí společné zkušenosti. Láďa Hruška? Ano. Ale Hakl? Co to je?“ Obsahuje to snad velké kousky ovoce?
Tom Kůs starší