A je tu pokračování reportáže z pražské open air slam poetry exhibice. Popis událostí se trochu natáhl, a tak jsem se rozhodla ulevit případným čtenářům několika hodinovou přestávkou (nebo také pauzou nekončící, v případě že se rozhodli dále již nečíst). Co tedy přineslo kolo druhé?
Druhou polovinu exhibice zahajuje předskokan, jehož jméno jsem bohužel zapomněla. Hovoří cosi o dýmce míru, díky níž pak mluví se svým dědou a přidá ještě jednu báseň. Poté na pódium opět vstupuje Adeladla, tentokrát s improvizací. Průběh vystoupení a následně i celou druhou polovinu večera značně narušuje jistý pán pravidelným vyřváváním slov: „Píčááá!“ nebo „Láskááá!“. Mnohem častěji však se jedná o ten první zmíněný výkřik. Slam se tomuto návštěvníkovi očividně nelíbí. Proti gustu nic, avšak dovoluju si podotknout, že existuje řada lepších a především ohleduplnějších způsobů, jak dát svůj názor najevo. Každý další slovní kosočtverec mi rve uši a skoro mám chuť zařvat, ať jde do háje (slušně řečeno). Nechce se mi však do ovzduší přimíchávat další agresi, a tak jen tiše doufám, že to onoho nespokojeného diváka přejde. Marně. Adeladla se s nelehkou situací poprala a upřímně ji obdivuju, že si dokázala svůj výstup ustát.
Přichází Bohdan Bláhovec a během svých několika minut slamu stihne mnohé. Kritizuje politiku, upozorňuje na bizarnost všeho a především přítomného okamžiku. Vyzývá na pódium jistou ženu a ta skutečně přichází – Lenka Dusilová, která pak zazpívá kus české hymny (dva diváci vstanou, poté, co zjistí, že je nikdo nenásleduje, pokrčí rameny a usednou nazpět). Slova se znovu ujímá Bláhovec, ale jeho projev už se místy rozpadá, nakonec se několikrát opakuje, že takhle to nemůže skončit. Mezitím ona žena hrdinka odchází, a pak mizí i Bláhovec, avšak výstup ještě nekončí. Na pódium rychle vysedne Jiří Šimek se stručnou pohotovou improvizací. Následující body poroty míří vysoko. Anatol v novém kole přináší slam Záhul, sděluje své zkušenosti spojené se svým novým návykem – kouřením. Vzpomínám si, že Leviathan někdy slamoval o výhodách holdování cigaretám, avšak takového úspěchu, jaký má Svahilec ve Stromovce, nedosáhl. Jedna devítka a samé desítky, opět skoro fullhouse, totéž, co Metoděj v kole prvním.
Metoděj se rozhodl i svůj druhý slam věnovat synovi, který prý byl zklamaný, že se v jeho předešlém vyprávění neobjevil žádný super hrdina. Takže žádá publikum, ať vykřikují jména superhrdinů, a pak obyčejné lidské problémy, které budou řešit. A tak Hulk má salmonelózu, Spiderman se snaží lovit pokémony, Batman je gay a tak dále. Svižnou improvizaci cení diváci i porotci. Ve vzduchu Tiskárny díky vulgárnímu hostu stále vznáší neslušné geometrické útvary a nejspíš rádoby milá srdíčka, avšak ony kosočtverce odhadem vedou deset jedna. Taky zazní věta „Já se nudííím jako prase“. Jistě, to asi ještě nikdo nepochopil. Vždyť může odpochodovat domů, většina bude jen ráda, až uvidí jeho vzdalující se záda.
Brzy poznáváme narušitelovu identitu. Tato postava, jménem Robin Kvapil, je v rámci hlavního programu čtení poezie vyzvána na pódium k přečtení básně. Úkolu se však vyzvaný nezhostí, dá přednost vlastnímu proslovu. Prý všechny miluje a je opilý, tak máme jeho slova brát s rezervou. Pak už jsme všichni idioti. Žádný ze slamů neměl myšlenku, kromě výstupu Bohdana Bláhovce, porotci jsou nekompetentní, celá sešlost je bizarní … Toť ve stručnosti a něžnosti vše, jelikož slova, co šla Kvapilovi z úst, byla jednoduše hnus. Na závěr svého výstupu ještě přidá vlastní slam tvořený opakováním slovního spojení tidli pidli v různých intonačních a citových zabarveních. Jestliže do teď se nad námi vulgarismy vznášely, tak po tomto proslovu už v nich všichni regulérně plaveme. Díky, kamaráde. Nemám nic radši, než když někdo zbytečně plodí slovní stoku a zaplavuje jí lidi kolem. Absurdní. Člověk, který je spokojen pouze se slamem kritizujícím (mimo jiné) nereprezentativní hlavu státu, se předvedeným jednáním tomuto prezidentovi v něčem podobá.
Exhibice pokračuje dále. Dr. Filipitch se slovy „Nechci tě“, loučí s bývalou láskou, nicméně ještě předtím upozorňuje, že jde o báseň inspirovanou pouze jistou písní, neboť sám (dle svých slov) je prý šťastný kluk. Během přednesu ho opět vyruší Kvapil sprostým výkřikem, a tak ho Filipitch uzemní slovy, že takhle by o svojí matce mluvit neměl, za což si vyslouží od diváků potlesk. Pak část básně opakuje, protože mu to Kvapil zkazil, a nakonec si Filipitch vyslouží celkem dobré bodové ohodnocení. Jako předposlední vystupuje Jirka Juráň, jehož slam však bohužel jde mimo mě, protože přemýšlím, proč Kvapila někdo dávno nevyhodil. Jako poslední vystupuje Bio Masha tentokrát s flow, jak se asi cítí srpen.
Už zbývá jen vyhlášení vítězů a bude konec. Docela se těším, už se mi tu vážně nechce být. Na třetím místě se umístí Bohdan, na druhém Anatol a na prvním Metoděj. Přichází ještě závěrečný cypher během něhož se ještě jednou dostane všem dnešním účinkujícím do ruky mikrofon. Všem, kromě Robina Kvapila, který se tentokrát na pódium bez vyzvání vplížil. Metoděj ho naštěstí lapí za batoh a pošle zpět do hlediště. Po společném výstupu slamerů a oficiálním zakončení se pokouší o slovo ještě jednou Bohdan Bláhovec. Vypadá to na podobný proslov, jako měl již Kvapil, a tak přiskočí Metoděj, zařve do mikrofonu o ještě jeden potlesk pro Lojzu Kvádra a vytáhne šňůru od mikrofonu. Tím exhibice končí.
Mířím domů a mísí se ve mně pocity naštvání a smutku, jedna událost spouští vlnu asociací… Zamyšlená nastupuju do tramvaje. Sedám si na volné sedadlo. Po chvíli zvedám oči a všimnu si kluka se zářivě bílým obvazem kolem hlavy. Na oteklé tváři zasychají zbylé kapky krve… Možná jsem dnes večer měla zůstat doma. Jako ten člověk ve slamu Bio Mashy. Sedět v křesle a poslouchat rádio.
Kamila Nováková
Přidejte odpověď