Prý poslední velký slam v krajském městě, tedy letos, no to už je tak trochu záminka k ohlédnutí a miniaturní rekapitulaci. A dnes tak dootloukaný epizeuxis ani nepustím ke slovu.
Cizojazyčné entrée bylo zajímavé, na mou angličtinu zoufale nesrozumitelné a byla to taková nesmělá jaksi to byla holka, ta slamerka. Zkrátka – její scénický nemastný / neslaný projev stál za starou bačkoru i když si připomenu, že byla prvá a prví to nikdy nemívaj‘ lehké. A pak to začlo, ale atmosféra dočasného letního divadla v Plzni na plácku U zvonu byla jaksi neintimní… k tomu scéna ?… zbyla ze hry o Quijotovi a celkový dojem z ní je, že z velmi ledabylé stavby trubkového lešení právě odešli dělníci na gábl a někde si schovali vercajk, lopaty, aby jim je nikdo nešloh‘. Prostě tohle vidím tak, že intimita lokálů, jak ji v našem městečku poskytuje Anděl nebo Zach nebo Papírna, se svou zakouřeností a alkoholem hned po ruce sluší téhle tak trochu lumpenkulturní komunitě i žánru víc. Ale to je jen moje gusto. Dvoustovka lidí to mohla z hlediště vidět jinak. Jasně, že měšťanská pohoda anatomických lisovaných plastkřesílek svižné atmosféře nijak neprospívá. Ale slyšel jsem dost fajného, jak říkává Nohavica. Za správnost i transkripci uvedených jmen neručím a jsem líný ji hledat. Takže: Bio Marša, to je čistá reflexívní poezie, Anatol Svahilec je mistr jazykového šarmu, slamer Oškrkaný je jazyková logika skoro jak Maršak („zda je košer to, co vytáhneš z koše?“), Honza Dibitanzl dal scénický skeč – něco mezi jazykovým minimalismem a Vodňanským, cosi s vyšší úrovní organizace textu. Rimmer mi připomněl Pinsenta… dohromady řeknu, že to jsou autoři už skoro jako cosi jako profesionálové. Ale nůžky kvality bez ohledu na to, kdo stanovil té kvalitě normu a jestli ji vůbec někdo stanovil, byly rozevřeny až dost a to až k jednoplánové odvaze vylézt na prkna. Konstantin Metoděj je dost často prosté komické rýmování (ve skvělém jazykovém provedení). Lojza Kvádr, u něho je to ta samá otázka, jestli jen to rýmování je jediná cesta. Tak trochu se to na první poslech jeví jako rýmování povícero chtěné a mechanické. Mručivák je na tom podobně ale je to alespoň milá hospodská tryzna za krátkost existence.
A co s tím? U elévů je insitno přítomno vždy už jen v prostých rýmovačkách a komično se považuje za tak samozřejmé, až povinné. Když se chci poučit v pravěku žánru, připomenu si, jak slamování začlo jako skoro politikum na stadionu, pamatuju na ten poprask, když Jevtušenko slamoval na stadionech a to rovnou v Americe pod Nixonovým patronátem! To jsme si mysleli, že se snad doopravdy v tý Studený válce něco velkého a dobrého děje. Viděl jsem to v týdeníku, čet‘ jsem o tom v Mlaďáku. Jasně, že ještě pod naivním kloboukem představy, že básník je někdo, kdo je schopen pohnout světem i sovětem a nepotřebuje k tomu ani pevný bod – nebo že by tím pevným bodem bylo právě to básnické slovo? Vždyť hindí verše psal Moravák jak poleno Odolen Smékal a české verše psali i Britové. Robert Pinsent v Odsouzení ptáka. „…myslel jsem na tebe a spadl trus z nebe…ach ptáku, proč jsi vymazal základy mého básnění?“ Skoro něco jako Lennonovy absurdní texty, i když ty byly próza. A to si za živýho boha nemohu vybavit, jak to s tím Jevtušenkem a s tím stadionem ve Washingtonu v tom pradávném týdeníku bylo, tedy jestli komunistický poeta slamoval anglicky. Nebo rusky? To by bylo z hlediska recepce obzvlášť zapeklité. Ubohým Američanům by pak zbyla jen percepce, jako mně u té cizí slamerky U zvonu v Plzni. Jasně, je tu i zatím nepoložená a tedy i nezodpovězená otázka, jaké cíle si český slam poetry klade. Doufám, že si nějaké klade! Je evidentní, že autentický „proud vědomí bez mikrofonu“, jak se o něm zmiňoval spíkr, myslím, že to byl Michal, sám slamer, v Papírně, že ten to není. Natož pak proud vědomí s mikrofonem! Možná tak u Kňoura ale to je asi všechno. Že většina textů přichází vždy s autocenzurou jako základní podmínkou poctivého až profesionálního přístupu – a takový Svahilec již dnes nic jiného než profesionál není. A proč ne? Ona i rutina má své kouzlo. Zatím ale odcházím v půli, jednak proto, že U zvonu nebylo co píti a tak jsem byl ve vinárně U Kozohorského o pauze přáteli odchycen, možná i proto, že nechci vidět konečné skóre. Jestli mám strach, aby slohová podstata z podstaty buřičského a anarchizujícího slamu neskončila například v show tak trochu jako tenkrát za bolševiků – to se ještě spíkrům či moderátorům říkalo konferenciéři a show se jmenovala estráda, lidově pak estráda…a zatím to nemám srovnáno v hlavě, jestli je tak dobře nebo jestli je tím zaděláno na průser. Jestli předvádět přeskakování stanic při brouzdání po radiových vlnách (samo o sobě to ladění rádia dnes, když volíme vlnu digitálně, je anachronismem a za pár let té předváděné činnosti nebude nikdo rozumět), tedy jestli tenhle vývoj není začátkem konce v pusté komerční zábavě. No, “nemáš rád buzny, který preferujou trochu jiný džuzny“… to mi připadá fakt podbízivé tak, až bez váhání řeknu slaboduchý kýč.
To jsou indicie dejme tomu pro teoretika. V praxi jsem vděčný za obrazy jako „temný jak porážka s Turkem“, dlouho si budu pamatovat, jak mne jak bič po zádech šlehla „retardovaná horská dráha“ a dost děsivá maxima „když okrouháš svoji víru až k dřeni a zvolíš tovární nastavení“ „ nemusíš se své ženy dotknout, abys udělal z ní matku“. To už jsou slova o podstatě dneška. Možná jsem v těch řádcích výše jen bulil na nepravém hrobě. Status jako Rilke už lyrici mít nebudou (to je titulek v Lidovkách 9. července, zajímavý rozhovor s Klausem Modickem). Možná že mé očekávání pravých poetických inovací je liché zrovna tak, jak když já sám kreslím nebo ryji do grafických desek celou sérii tváří a objevuje se mi víc, než bych rád, stále stejná submisivní ženská tvář. Týden po posledním plzeňském slamu jdu na Mišíka. Naprosto jiné kafe! Žádná překapávaná brynda. Tradiční český turek půl na půl a logr vyjíst lžičkou! Kafe, kterým si sežehneš jazyk a hned nato jej zmrazíš. Ne hra mladých na dospělý život ale proabsolvovaný život sám. „Bejval jsem dobrej“. Což je podle autora VM v podstatě spontánně vzniklý text tak řečeno ze srdce a je to na něm sakra vidět. „Kouřilo se konopí / dovezený z dálky /… jedna holka říkala / že se bojí války…pak se něco přirozeného děje a „když se kouří konopí / tak tu holku nezvem.“ Vedle takových textů se standardní slamování jeví jako tak trochu hodnotově přišvindlený poloshowžánr momentary art. Naštěstí vedle dnes už archivních opusů Už mne holka střídá (Dědeček) či Ženy (Nohavica) jsou tu třeba Šrouby a matice, které jim nezůstávají nic dlužny. Pro mne osobně to není jen letitý spor s majoritní veršemilovnou obcí, co že je výkonnější poezie, ta pro čtení nebo ta písňová. Není náhodou, že se s jazykem i cosi pozitivního děje a slam může představovat v téhle branži entitu třetí. A není náhodou čas na odbornější zájem o tenhle fenomén? I když je to fenomén jen sociální minority ze sociální minority. Určitě je. Slam jako takový sice nemá se sdělností problémy ale co není, může být. Tak si, až budete mít kouska chuti, otevřete na FCB jméno Jaroslav Hausner a čtěte Malijevského text z 6. června a reakce na něj. Dost příznačné, místy až přízračné. A poezie se to týká více než přiléhavě.
Tomáš Kůs st.
Přidejte odpověď