Vyrážím na svém kole, (nejen) na přání jistého Pavla O., do jednoho z center madridského nočního života, proslulé čtvrti Malasaña, okusit atmosféru zdejšího slamu.
El Intruso je malý klub v centru Madridu a podle mých dostupných informací jediné místo, kde se slam poetry pořádá. Obvykle je tu k vidění jednou za měsíc. Její popularita, tak jako popularita poezie vůbec, u Madriďanů roste a v klubu je narváno k prasknutí. Přitom malé je nejen pódium, ale i prostor určený pro diváky. Ten je velký asi jako jeviště v Rock Café nebo jen o málo větší. Vstupné je šest euro, ale vstupenkou se dá zaplatit první drink, což je tady celkem běžná praxe. Celá akce by se měla podle plakátů začít odehrávat ve 21:30, jenže jsme ve Španělsku a ještě v prostředí celkem bohémském, takže hodinové zpoždění tady fakt nikoho nerozhází.
Na pódium přichází muž s dlouhými vlasy a v jakoby rytířském kabátě a začíná recitovat. Datum narození bych odhadovala tak na sedmdesátá léta. Vypadá jako prima chlápek. Rovnou vystupuje. Žádný moderátor? Muž hází několik míčů, celkem tři, do publika. Kdo chytí míč, stává se rozhodčím a dostane křídovou tabuli a křídu a na tu pak píše hodnocení. Ukazuje se, že muž s dlouhými vlasy je moderátor. Text svých básní má napsaný. Z toho, čemu jsem byla schopná porozumět, mluvil mimo jiné o uprchlících. Španělé tohle téma dost řeší, ale úplně jinak než Češi. Spíš mají touhu pomáhat a uprchlíků se zastávat – alespoň co se intelektuální scény týče. Je tu horko, málo místa a muži, který se se mnou právě spřátelil, smrdí z pusy. Moderátor uvádí dalšího vystupujícího: Sergia – muže s červenými brýlemi a červenou kravatou, co originálně není kravatou. Čte různé básně, papír vždy na konci zmuchlá, lidé tleskají a on hází zmuchlaný papír mezi publikum. Mluví o sociálních otázkách. Má poměrně hodně básniček. Dozvídám se, že jde o pozvaného známého španělského básníka. Tedy host, ne soutěžící.
První kolo
Turnaj konečně začíná. Muž s dlouhými vlasy vyvolá prvního soutěžícího. Alejandro Panés. Toho znám, napsal mi básničku v parku Retiro minulý týden, kde seděl s cedulí „Tu me das el tema, yo escribo el poma“ (ty mi dáš téma, já napíšu básničku). Hned mu fandím. Čte z papíru. Říká něco o powerpointu, občas křičí. Slečna za mnou se občas směje. Přichází bodování. Dvě osmičky a jedna devítka. 25 bodů. Následuje: Lizántropo. Prej je dost známej. Čte. No, na to, že je tak známej, tak hodnocení nic moc. Protože je fakt narváno, otevřeli prostor za jakousi mříží určený výhradně soutěžícím a nahnali lidi tam. Prima, není tu takový horko a můžu si sednout na zem. Přichází další soutěžící. Marco Antonio. Je to fakt fešák. Nemá rád porno. Text nečte, vystupuje dost sebevědomě, v průběhu pije (vodu). Nikdy porno neviděl, mluvil o libidu, orgasmu a porno podle něj produkuje lenost, lepší je využívat fantazii. Dalším soutěžícím je mladičký Marcos Mireón (tipla bych ho tak na šestnáct, sedmnáct). Je smutný, že ztrácí vlasy. Má přitom krásné, husté, kudrnaté vlasy. Na pódium za velkého potlesku přichází Luciano Sánchez del Águila, pán tak přes padesát. Sympaťák. Má velmi husté kotlety a papír v ruce, ale nečte. Jeho divadelní výstup by skoro zasloužil Thálii… Hraje, a to dost dramaticky, má skvěle načasované pauzy, rétorický přednes fakt supr. 26 bodů. Další soutěžící, jistý Antonio Diez v červeném tričku: čte, dramaticky, rychle. Hodně si hraje se slovy. Po něm opět starší pán cca padesát, ale věk je vždycky záludná potvora. Vousy, delší vlasy. Říká, že nebude mluvit o lásce, ale o sexu. Z toho, čemu jsem rozuměla, říkal něco o klitorisu, koulích a ztrátě vědomí, tak to nejspíš přeci jen o sexu bylo. 19 bodů.
Můj kámoš se zápachem z úst musí na bus. Konečně vystupuje taky nějaká žena! Čte z notesu. 25 bodů. Po ní jde žena číslo dvě, Aurora Boreal. Krátké vlasy, brýle. vypadá přísně. „Tres minutos, tres minutos para expresar sentimientos…“(tři minuty, tři minuty pro vyjádření pocitů). Vypadá naštvaně. „Dos minutos…“ (dvě minuty) zpívá. Klepou se jí ruce, což zvýrazňuje papír, který v nich drží, ale přednáší moc dobře. Recitace za jedna. „Una minuta….“ ukončuje „cinco segundos, cuatro, tres, dos, uno!” (pět sekund, čtyři, tři, dva, jedna) odchází. 25 bodů. Moderátor vyvolá jméno a k pódiu jde kluk, na něhož všichni upřou zrak, neb z něj jde dojem, že bude vystupovat, ale zahne mezi diváky, pak dívka s telefonem v ruce, ale otočí se a odejde. Čeká se za zvuku dramatické hudby, napětí stoupá. Dívka s telefonem se vrací a jde na podium. Čte z telefonu. Dlouho neříká nic. „Ya no te pertenezco… ya no me gustas. Ya no me gustas.“ (už ti nepatřím… už tě nemám ráda. Už tě nemám ráda.) Moc pěkný. 28 bodů. Yoshue, týpek s čírem v motorkářské bundě, říká básničku, která vznikla pro výjimečnou ženu, se kterou už nejspíš není. Poslední je slečna Alba Águila, co byla dlouho v zahraničí a své zážitky sděluje divákům a já zjistila, že jsem ztratila svůj svetr a jsem naštvaná. Řeknu Pavlovi, ať mi sežene nový. Je to jen svetr, ale stejně.
Druhé kolo
Znovu vystupuje host s červenou kravatou. Čte ze své knihy, pak z další. Moderátor čte body. Tři nejlepší soutěžící jdou na podium. Marco Antonio, Antonio Diez a Aida Blanco. Fešák Marco Antonio mluví o princezně Cristině a vážně mě mrzí, že moje španělština není ještě dost dobrá, abych dobře rozuměla. Španělská princezna Cristina se potýká s celkem závažným obviněním z daňových podvodů, ale rezignovat se jí pořád nějak nechce. Druhý, Antonio Diez, mluví o poezii. „Přišel jsi poslouchat poezii?…Dnes jsem opustil svůj dům, abych poslouchal poezii. …si es poesia, si es poesia, la vuestra, la mia!“ Poslední finálnice je Aida Blanco, ta co čte z telefonu, „quieres ser unico“ … téma se týká toho, že si přijdeme všichni výjimeční a jedineční. Hodnotí se tentokrát silou potlesku a vyhrává Aida Blanco! Dostává knihu. Při odchodu jsem našla svůj svetr zakopaný pod jednou židlí, takže Pavla nebudu prudit, aby mi ho nahradil. Jedu domů. Fakt dost malej bar pro tolik lidí.
Jana Lejskeová
Přidejte odpověď