Pohodička. Nějaké to zcela neakademické zpožděníčko, na to se tu nebere ohled. Všichni, co sem vážili cestu i peníz, ti si rádi počkaj‘. Mělo být osm. Je 20,40, atmosféra: běžné očekávání něčeho, co bude stát za to. Už je to u Anděla zvykem. Není úplně narváno, není úplně prázdno. Nějaké spíkerské řeči o hokeji, že jako je to dnes velká konkurence, že se dnes v městě hraje (a já si hlupák myslel, že ten, hokej, jde kolem poetů zcela mimo ale nakonec jako příbuzný špičkového básníka tady od nás, Josefa Hrubého, jsem atraktivnost hokeje i pro poety musel akceptovat – přesto nejen mě jako producentovi se u nás stává, že některý kulturní či umělecký podnik zeje prázdnotou parteru, protože se někde kope nebo sviští po ledu nebo obojí).
Zkouším frizůrtest publika: že by šedivé hlavy? Ne, to je jen pár platinových bloncek. Věk: průměr asi tak 22, generové schéma 1:1+, co víc si lze přát! Dnes už je tenhle žánr tak daleko, že se ani nebojíte, že skutečná poezie utře čumák. Možná to dokonce není dobré. Po vrcholech následovávají už jen dlouhá léta vaření z jedné a té samé vody a pak postupné zevšednění, zúnavnění a zapomění. Jako bych to neznal od rokových kapel, kde kluci najednou už nemají tu vůli dupnout na buster a raději si otevřou gambáč u telky poté, co se pokočkovali s dětmi. Ale práskat tady ty kapely nebudu! Protože zatím, dnes, tady všichni čekají, jak „my zaženeme démony zpátky do pekla“ (Metoděj). Nevím přesně, co tím Metoděj myslel, nevysvětlil… snad ne tu skutečnost, že dobře víme, že slamové publikum mívá dost potíže s udržením pozornosti, hlavně, když přednáší nějaké lyrické dívčí duše dikcí, artikulací i scénickým temperamentem, který spíš připomíná výkon od poetiky přednesu po úrazu elektickým proudem, to je ještě alespoň ke koukání, až k nesměláckému špitání nepolíbených pannen? To je možná zákonitý osud slamu jako tak trošíček vykřičené skandální formy prezentace poezie. Ale tenhle andělácký slam, ten měl fakt šťávu! Sestava: novicka Adeladla (Praha) + 7 chlápků. Desítky se jen rojily, tedy ty udělované zjevně emocionálně – a nakonec o emocích vlastně slam je! Začátek dobrý. Již zcela insitní Kňour už rezignoval na rým, byť i by pro něho charakteristicky sporadický trochu konceptem Kňour připomíná zacyklovanou antologii současného českého básnictví, co je tištěna na zadní straně Lidovek. Tam je často na stole otázka, jestli to, co tam jako poezie je deklarováno, jestli je to poezie nebo jestli to je prozaický text jak kabanos na gulášek rozparcelovaný do ryze mechanických veršových kól? Mnohdy to slovníkové definici básně zcela neodpovídá, někdy jí to neodpovídá vůbec. Ale co naděláš!? Postmoderna = cokoliv může být čímkoliv. Postmodernou může být i byť i by návod k použití zimních řetězů z pera češtinou jen chabě vládnoucího Khméra…! A k vidění a slyšení byly pěkně svižné kousky! Rimmer, to bylo fakt bez pejorace inteligentní estrádní one-man-show a vůbec mi nebylo divné, že mi naskakují jako reminiscence logicko-jazyková ekvilibristika Felixe Holzmanna nebo ještě přiléhavěji kdysi slavného „smutného muže Vladimíra Válka“. Desítek pět! V druhé půli mu to nějak nevyšlo nebo možná není nad poctivou přípravu, evidentně vypadával z tvaru – a tak chudák ty šestky musel spolknout, protože za něco podobného slepé masturbační exhibici se víc bodů trhnout nedá. Dokonce ani skutečná „tradiční“ poezie! tentokráte z úst pražské laureátky se neztratila. Může být i o tom, že i slam se stářím trochu proměňuje a usazují se v něm tradiční žánrové kousky. Jako třeba politická satira – Bručivák – havlovskoprotizemanovského zacílení, za níž vyfasoval 3x desítku. Už i vulgarit je poskrovnu, nějakým tím hovnem dnes nikoho nepřekvapíš natož ohromíš svou odvahou, tohle lexikálněmravní nedospělé hrdinství jsme si už dávno odbyli a věnují se mu jen trošičku zpoždění veršotepci, nanejvýš bych předpokládal, že se nakonec někde objeví i kousky ÚLS třeba recitací infantilních veršů, jak na stromečku svíčičky, pod stromečkem hovno, to Vám byly vánoce, že jim není rovno. Prostě první půle slamu, to byla smršť.
A pauza. Jó, pauza! Nemít nohu v gypsu, tak bych tančil a berlí rozverně srážel básníkům kloboučky. Z druhé půle slamu mi zbyl jen můj favorit Svahilec. Svahilcovi konkurence stoupá! A Svahilec to ví! Docela klidně jako češtinář mohu mluvit o nové poetické slohové formě. Doslova na úrovni heuristického objevu! Nový Nezval… tedy mám na mysli toho sádelnatého bráhmana, co v kavárnách byl schopen z jedné vody na čisto zrýmovat jídelňáky nebo jízdní řády a pořád to mělo vejšku! Zachytil jsem z publika: „To bylo dobrý…“ v Čechách nejčastější a nejnosnější syntaktická pochvalná konstrukce, zachytil jsem to ve svém okolí s gypsem u baru 6x! Velký talent. Bez exhibicí startovního slova z pléna, které zpravidla nadhazuje nějakou hovadinu a často ještě chlupatou. Svahilec, to je víc, než lexikálněsrandistická hra. Víc, než nějaké mechanistické motivické scrable na slamech tak časté. To jsem fakt ještě neviděl! Svahilec jako dokonalý dirigent poetické interakce s publikem, jak by tam byla vznikla nějaké ganc nová společenská smlouva. Svahilec už ne v lehce sanitárním módu (jak byl v první půli slamu), už ne „taková KPZ poezie“, možná i satira, jak trefně prohodil spíkr. Víme – třeba Čína odjakživa nám Evropákům tak trochu šikmooce směšná je jako námět zrovna v kurzu! Svahilec čínskou „pandu“ recykloval už dostkrát, vzpomínám, jak Rusáci místo medvědů vystřelují do vesmíru pandy… jasně, dobře se na pandu rýmuje ve všech jejích flexivních tvarech. Ale to mu klidně prominu, i proto, že v druhé půli předvedl jakousi nevídanou kolektivní tvorbu s publikem! Za sorely by v tom kde kdo hledal socialistickou avantgardní kolektivní formu živého umění, my tu jsme přece už od dob Osvobozeného až nekriticky hrdí, včetně přímé politické angažovanosti. A vytvořilo to takový ajfr, že dokonalá politická satira, co se v druhé půli slamu také objevila, ta si dál ani neškrtla. Vona to má ta politická satira težký, voe! Člověku jen naskakují reminiscence …v čerstvé paměti mám zajímavý turecký film Za kopcem a dost mi jej to vyzněním připomínalo včetně toho úskalí výkladů, jako že je prý ten film je kritickou metaforou, symbolickým obrazem současné tragikomické turecké zkušenosti, přečetl jsem si na http://www.csfd.cz. Ale já to tam prostě neviděl! Asi toho o Turecku málo vím. Asi Pamuka načíst nestačí! Nebo jsem slepý. Nebo jen ignorant. Ale dál! Co dál? No, úplně mi stačí, že se v Andělu se dostkrát mluvilo o Číně, dost opulentně, jak tím žije většina televizního a FCnároda až to bylo jakýmsi přeskokem (termín z etologie – pasívní reakce duševní hygieny, abychom se třeba s někým neservali, když už máme nepříjemné situace po krk, tak se začnem‘ škrábat za uchem – takže nic zas tak moc absurdního), tedy přeskokem okomentováno, že to jsou doslovné „hody hody doprovody“, tedy trochu opulence mlácení prázdné lyrické slámy v básnické praxi. Včetně té poemy „Jsem rád“: „ Budu rád, když sem příde ta holka z prvního kola, které jsem chtěl dát pusu. Jsem rád, že tý holce nesmrdělo z pusy.“ Trochu neomaleně rozpačitý bizarpoetický pokus nešťasného slamera samozřejmě s ještě rozpačitější odezvou, zde mlčení a asi dva pubertální dívčí výprsky, a to přes povedené skorometafory jako „jsem rád, když na druhé straně ledničky nevidím prázdnou stěnu“. Holt ne vše je zlato, co se za umnou hulvátskou originalitou třpytí.
Bože, žijem‘ v báječně dynamické periodě (nongenderové) a spírk to ví! Představa, že slameři jednou budou chodit od stolu ke stolu v kavárnách a barech a kunčofti jim budou lepit tisícovku (tu fialovou) na čelo, aby zaslamovali, je ale evidentně lichá.
Tom Kůs starší
P.S. Abyste nepodlehli vždy nebezpečné euforii, jakým že překrásným květem kvete česká současná nekrchoidní poezie, zchlaďte se čtením tragických textů: Lidové Noviny 5.4. str. 15. Učitel nemá mít funkci Wikipedie a Literární noviny 4/2016 str.8. První, kteří zemřou, nebo…, nebo čtěte Krhovského samotného.
Přidejte odpověď