V pátek 11. 3. se skalní příznivci slamu sešli v plzeňské Moving Station, aby zhlédli akci pod názvem Slam Poetry Show. Nešlo o typickou exhibici ale o jakýsi alternativní slam, zařazený do programu Smetanovských dnů. Byl tudíž i on celý věnován Smetanovi a kulturním katastrofám devatenáctého století. Jak zaznělo z pódia (i když ono „pódium bylo níže než sedačky diváků) hned v úvodu, největší katastrofou té doby bylo, že neexistovala slam poetry. Tímto vystoupením ovšem mělo být dokázáno, že Smetana měl ke slamu blízko a s jeho hudbou se dá skvěle kombinovat.
Celé představení stálo jen na čtyřech slamerech, a to osvědčenému duu, MC a Alois Kvádr (tak byl Lojsa překřtěn od Anatola Svahilce, dalšího vystupujícího) a také dáma BioMasha. Jelikož nešlo ani o soutěž ani o běžnou exhibici, publikum nedostalo možnost výstupy hodnotit a vystupující mezi sebou nesoutěžili. Ani nemohli, jelikož slamovali vlastně všichni najednou. Jeden z nich sice držel nit příběhu, ostatní se ovšem aktivně zapojovali. BioMasha doprovázela na elektrickou kytaru, Lojsa na svou pusu, Anatol ukazoval básně ve znakové řeči a Metoděj hrál jako postavy ve vyprávěném příběhu. Celý večer byl improvizovaný, ač “tvůrci“ tvrdili, že je vše pečlivě nacvičeno. Návštěvníkům se tedy naskytla jedinečná příležitost. Vidět vždy perfektně připraveného Svahilce improvizovat. A navíc se měl ujmout přednesu hned první básně, tykající se Vltavy. Bylo vidět, že na okamžité vymýšlení rýmů není zvyklý, a jeho báseň se nesla ve velmi rozvážném rytmu. Ovšem zvládl to. Pokračoval Metoděj, sice velmi zkušený improvizátor, ale ovlivněný handicapem, že místo Smetany si nastudoval Dvořáka. Když to cestou sem zjistil, stačil se v rychlosti naučit Smetanovu báseň o tom, jak je hluchota super. Sice na slamu nesmí nikdo přednášet cizí tvorbu, ale v tuto chvíli to Metodějovi bylo všemi dovoleno. Šlo o ódu na hluchotu, která ukázala, že vážný skladatel měl ke slamu opravdu blízko. Někoho možná zarazilo, jak mohl Bedřich poslouchat rádio, ale třeba byl vizionář. Pak došlo hlavně na instrumentální party. Máša hrála na klavír, který tvořili tři přítomní básníci, a ještě do toho stíhala mluvit. Navázal Lojsa s Metodějem Smetanovo kytarovým sólem a písní, která dokonce měla refrén. Tato část měla být koncipována jako Duoslam, ale Máša při sólu zůstala na pódiu, takže Anatol musel slam dvojic zvládnout sám. Dokázal to, a ukázal, že Smetana chtěl udělat válečnou megaoperu, což se mu skoro povedlo v Braniborech v Čechách, ale protože nevěděl, co by se mělo stát zajímavého, tak to radši napsal stejně jako ostatní opery. Pak ještě bylo několik dalších vystoupení, těžko definovatelných jedním slovem. Oblíbený byl verš: „Od pondělka do pátka, nosil Béďa sluchátka.“ Celý večer končil slamem všech čtyř týkající se toho, jak Smetana psal své opery Šárka, Vlasta a další. Pak každý z vystupujících dostal květinu a rozloučili se. Jelikož je publikum nechtělo pustit potleskem z jeviště, byli nuceni dát ještě krátký přídavek. Na úplný závěr potom shrnuli celý večer a vysvětlili vtipy, které snad nemuseli všichni pochopit. Ještě stihli propagovat stránky slam poetry a poté se vytratili užít si zbytek večera.
Představení bylo rozhodně zajímavé. Jak již bylo napsáno v úvodu, šlo o netypickou akci. Rozhodně by ovšem neměla zapadnout a někdy by se mohla opakovat v podobném duchu. Na představení sice byly vidět mouchy, kdyby se ovšem nechala trochu vycizelovat, mohla by se stát dobrou alternativou běžným exhibicím. Jediná škoda je, že si slameři nevšimli v hledišti sedícího Kňoura, který by určitě rád svým slamu hlasem přispěl do nálady večera.
Lef L’Leviatan
Přidejte odpověď