21.11., 22. 11. Tartu-ČR
Inu, sedim v buse kousek za Rigou jedouc směrem na jihozápad a asi by bylo dobrý využít ten ranec volnýho času k nějaký důstojný tečce. Wifina je tu spíš atrapická a já tak nemůžu zobrazit, kde sem minule skončil – snad to nějak sedne dohromady.
Sobotní odpoledne a podvečer sem proflákal s kolegama po hospodách – Tartu je celkem pěkný město, ale myslim, že se mně ho povedlo během dvouhodinovýho špacíru den předtim obstojně obsáhnout. Za svůj bonmot, že Estonsko je rohožka Skandinávie, sem dostal vod Merily – éterický reprezentky Estonska (jediná holka z 15 machos prosim pěkně) z největšího estonskýho ostrova Saarema, co chodí v skoro nulovejch teplotách furt bosa – solidně vynadáno. Podaroval sem jí českejma korunama jako suvenýrem a sme zase kamarádi. O další hodinu pozdějc sedim s Portugalcem Nunem a Litevcem Mariusem na kafi kdesi mimo. Oba večer soutěžej. Jich se to úplně netýká, ale stran některejch ostatních je znát nervozita. No aby ne, dyť je to mistrák, žeáno: přesto to prostě působí zvláštně, když přihlíží události tohohle formátu asi 40 lidí (když odečtu vypadlý soutěžící a organizátory). Schází tam ta příznačná slamová dravost, furt je přítomnej divnej povlak literárního večírku. Ten pocit myslim převládá u většiny nás, nemístních přivandrovalců.
Odbylo se semifinále. Mezi výstupy prokládá dámská moderační dvojice pozvánky na akce festivalu Crazy Tartu, jehož je šampionát součástí. Nad oslíma můstkama vedle sedící švýcarská delegace kroutí hlavou. Sou možná i naštvaný – ale naštvanej Švýcar skoro nejde poznat. Celou akcí mimochodem chvějou i různý námitky a připomínky účastníků ohledně pravidel a organizace akce. Kromě obvyklejch debat, co se smí a nesmí, je docela možný že maj tyhle vlny na svědomí i výměnu moderační dvojice (všichni jim v angličtině řikaj MCs), rozřazovací kola moderovali jiný a některý soutěžící nebyli spokojený… Z devíti lidí měli zůstat čtyři, nakonec se jich do finále propasírovalo šest. Buď shoda bodů, anebo se prostě zřizovací družstvo tak momentálně dohodlo, to mě ušlo. Každopádně vede dvoumetrovej Belgičan Simon s obdivuhodnym živelnym proudem francouzštiny. Má to švih, humor i hloubku. Má našlápnuto. Následuje vleklá pauza, posléze skvělý vystoupení místního instrumentalisty. Ale vlákno večera prostě dostává další uzliky. Finále je o dvouminutovejch textech: kromě Belgie se ho účastní eště Litva, Irsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Finále hodnotí mezinárodní porota: tři místní, Angličan a někdo z Belgie (udělat mistrovství Evropy byl před čtyřma rokama jejich nápad). Přijde mně to divný – po tom, co laický publikum vybralo šestici nejlepších, najednou je tlačej do literárních formiček. Chm… Je celkem rychle hotovo. Následuje další táhlý vokno. Pořadí pak vypadá následovně: 6. Litva, 5. Irsko, 4. Španělsko, 3. Rakousko, 2. Belgie. O devět desetin bodu vyhrál démonickej performer Nuno. Celej večer se někomu tleská, aplauduje, lidi se vobjímaj a už je to trochu únavný, ale ze strany slamerů se na Nunovu počest strhává hurónskej jásot. Tenhle jižanskej pozdní čtyřicátník (vizualně odhaduju), mimochodem napůl Španěl (Garcia je španělský jméno po tátovi, povidal) to přijmá s něčim, co bych nazval živelnou skromností. Je tam prostě upřímná radost.
Vono je to těžký: když pominu ultimátní argument, že soutěžit v neměřitelnym oboru poezie je z principu nespravedlivý: zrovna tady se vyskytlo tolik slamerem neovlivnitelnejch faktorů, že ten titul je prostě víc než zásluha, výhra v lotince. Myslim, že Nuno to ví. Simon je skleslej, jeho energičnost je těžký k Nunově zenovýmu tempu rovnat. Salva je skleslej, počítal si body a nesedí mu to. Ale kašle na to. Zavádim tu argument, že se celá akce nemenuje „Crazy Tartu“ náhodou. Kouzelnej blázinec to tu byl. Ale velkou většinou v tom dobrym smyslu slova.
Kus party se řítí na jídlo do vobčerstvení u náměstí. Opakuju svojí mezi kolegama oblíbenou etudu dostat párek v rohlíku jen s hořčicí, bez kečupu. Všichni mi fandí. Tentokrát se daří. Mam větší radost, než kdybych to vyhrál – tohle sem si vybojoval zcela spravedlivě a sám. Chcu eště jeden. Stejný přísady. Chladně pohledná Estonka dělá, jako kdybychom tu konverzaci nikdy předtim neměli. Nakonec se znovu daří a já za odměnu upouštim od záměru učit jí slovo „mustard“. Kamarády pak bavim historkou, jak sem ve čtvrťáku málem začal chodit s prostitutkou. Sranda musí bejt.
Zlatej hřeb je pak finální mejdlo v klubu Arhiiv, jako každej večer. Nuno vybalí marocký zelí, já udivuju přítomný grifem vyprázdnění cigarety ve prospěch estonskýho zboží. V tom okamžení se rozjede famózní rapová sejšn: s Maďarama, Rakušákem a Litevcem bušíme do dveří a topení, do vzešlýho býtu sázej jeden po druhym všichni vokolo vály v mateřštinách. Uvádim tu ve známost Prago Union, jazykově pak multiplikuju slovenskou hiphap vodrhovačkou Turista od Vece. Když zájem opadne, skejsnem tam s třema klukama z Pešti sami. Chopim se židle s překližkovou sedačkou – mam vyzkoušený, že má při bubnování skvostnej zvuk. Bluesově blbnem eště s jednim Estoncem na foukačku. Pak začnu broukat Lisztovu Uherskou rapsódii číslo 2 a někdo do toho začne bubnovat jazz. Výsledek nemůžu ani po 22 hodinách dostat z hlavy. Stvořili sme v tý studený garáži před vchodem, kam se chodí kouřit, prostě veledílo. Dole zatim hraje fantastická fúze severskýho akordeonovýho folku a jazzfunku. K tomu graduje všechna ta srdečnost a radost, že sme se tam všichni potkali. Krásný momenty to sou. Ve tři se s Eliasem loučíme, jede nám v devět ráno bus do Tallinu a nechcem to zaspat. Loučení se všema trvá snad půl hodiny. Nebere to konce. Před hotelem házim do schránky poslední pohledy. Ráno hladce nacházíme autobusák, po dvou a čtvrt hodině jízdy se Elias vodpojuje na letišti a valí AirBalticou do Vídně. Kruh se uzavírá: von byl první, koho sem v Estonsku ze slamerů potkal. Tak jako všechny, zvu ho do Prahy. Slibujem si kolaboraci. Jako za Rakouska prostě!
Od jedenácti do tří se flákam po městě – ze středy už sem schopnej se tam solidně orientovat. Na ruskym „magazinu“, špeluňkóznim tržišti u nádraží, si kupuju pruhovaný triko a ikonu za euro. V jednom sekáči sem pak sehnal koženou bundu z Finska za dvě a půl éčka. Hurá! Dokoupim žvanec do busu a vydávam se k terminálu. Teď je 22:30 a sme asi 100 kiláků před Vilniusem. Snad to dobře dopadne, návrat…
A eště poslední, osobní poznámka. Včera brzo ráno, než sem začal psát tenhle report, se ke mně dostala zpráva, že umřela Lucka Bittalová. Napsala mi před třinácti měsícema, jestli bych se slamově zúčastnil Hate Free Stage v Brně a já tak díky ní poznal fůru fantastickejch lidí, hlavně právě z moravský metropole. Je toho teď všude plno, vzpomíná jí kde kdo a já vlastně nevim, jak moc sme se znali, ale měl sem jí ze svý perspektivy moc rád. A asi nikdy nezapomenu, když mě nazvala svojí nejoblíbenější mikrocelebritou, co zná. Díky, holka. Děkuju.
Napsala mi v říjnu. V prosinci jí zjistili rakovinu děložního čípku v pokročilym stádiu.
Přidejte odpověď