Reportáž Adama El Chaara z brněnské kvalifikace 18.11.2015.
Impro v Brně
V černém rohu u červeného kostela svítí prosklený retro bar Café Atlas. Na dveřích klasicistně růžový plakát slam poetry s ručně vepsanými slovy SLAM DNES ZDE. „Co to je slam?“ ptá se muž, který vchází dovnitř, svého kamaráda.
Brno sice léta hostilo finále této soutěže v rýmování do mikrofónu, ale jinak se ve druhém největším městě země a moravské metropoli zatím odehrály jen tři exhibice. Dneska premiérově regionální kolo. Zásluhu na tom nese sympatický lumbersexuál Jenda Perla, markeťák Atlasu. Slamerům na baru velkoryse otevírá účet na účet podniku. Ti, kteří přijeli z okolních měst mají také v závislosti na návštěvnosti akce naději na cesťák. Vstup je ale pouhé páďo.
Slam se odehraje v sále Břetislava Bakaly, což je dlouhá a široká chodba ve tvaru T oddělená od kavárny skleněnými dveřmi. V ramenech tohoto téčka je nalevo šatna užitná jako zákulisí slamu, uprostřed asi stopu vysoké pódium a vpravo schody užitné jako hlediště. To hlavní se skládá z mnoha řad židlí sahajících do tří čtvrtin chodby. Mezi poslední řadou a dveřmi do kavárny je příjemné prázdno, kde se dá jen tak popocházet a chillovat. Na stěně ke zpříjemnění této činnosti visí zrcadlo.
Slameři se shromažďují v šatně, kde jim Jenda oznamuje, že se začne později. Nevadí. Bloudí mezi věšáky a se zastřeným pohledem si opakují repliky. Vždycky máte pocit, že ten zombík vás už už nabere. Až když se vám vyhne, vyjde najevo, že je to lidská bytost a vnímá. Dnes jsem se rozhodl pro impro, a tak sice taky bloudím, ale v hlavě mám mydliny. Minule jsem v Hradišti říkal báseň Touha. Mám ji pořád v hlavě, mohl bych ji říct zase, ale vítězí touha po komunikaci. Nechci být tím, kým jsem byl minule. Chci jen tak být.
Když člověk bere z paměti, na pódiu se činí pouhým předmětem, objektem, vzdává se pro pobavení publika své momentální svobody. On i publikum upínají zrak ke stejnému předmětu, což je slamer jako báseň. Ten druhý případ je, když slamer neví, co bude říkat. Přesto ale něco říká. Čerpá z přítomnosti, z bezprostředních dojmů a vjemů. Právě se děje, dívá se. Je objektem pro publikum, ale sám z publika taky dělá objekt. Přehazuje si s ním objektovost jako horký brambor, hraje s ním objektový volejbal.
Břetislavův sál se spolehlivě plní. Nechce se mi se slamery sdílet nervozitu, a tak se jdu projít mezi prostý lid. Na stěnách výstava o pronásledování Cikánů nacisty. Většina fotek značně znepokojivá, nechybí ani drastické fotografie z koncentračních táborů. Klid nacházím až v dlouhé frontě, která se line k baru. Na jejím konci dostávám zadarmo výborný japonský sypaný čaj Bancha. Zdravím známou tvář Jirku Juráně, která se rozkecává u pivka. Taky Viktora Hanačíka. Den strávil v lese na Bystrci a našel pár hub vhodných k okamžité konzumaci. Očka mu bystře těkají. V hlavě toho toká mnoho, co by mohlo. Teče pogo.
„Omlouvám se, že to není abecedně, ale jen tak, jak jste se na slam hlásili. Pojďte prosím na pódium,“ ujímá se moderace vousatý Jenda. Básníci se za ním vystaví do řady, zatímco vysvětluje pravidla hry jako na letním táboře. Celé to Brno je takové pionýrské a pozitivní. Moc se mi tam líbí, jinak bych o tom ani nepsal.
Osahávám si ten pódiový pocit. Jako vždycky si říkám, co tam vlastně dělám, o co mi jde, co si o mně asi myslí ta stohlavá saň publika, kde žádná hlava není ta pravá, a jestli ta moje hlava vůbec něco dává, co by stálo za pozornost, jestli na to už nejsem starý. Naštěstí se do reflektorů kření i Jirka Juráň. Z černého pytlíku tasíme pořadová čísla. Stejně jako posledně jsem poslední, takže spousta času na trému.
Zahajuje člověk, jehož jméno si zapamatujete. Nejen kvůli tomu, že se jmenuje Květoslav Hönig, což prý znamená německy medový. Taky proto, že je dobrý. Dává rýmovaný stand up o tom, jaké to je žít s takovým jménem a taky s lehce tmavší barvou pleti. Ryje do sebe, nazývá se negrem, ale je to sranda.
Procházím se v prázdné zadní třetině Bakalova sálu. Po Hönigově vystoupení jsem přešel na černý čaj Assam. Srkám a mrkám po třech studentkách, které tam stojí a mrkají po mě zpátky, ale spíš proto, že je vyvádím z míry, jak vyvádí z míry pohled neukotveného člověka, který moc neví, co dělá. Navíc se v tom snaží nějak usadit a udělat z toho pózu, což je z podstaty věci mimo. Navíc je tam zrcadlo, kterému Sartre říká past a já se v něm čas od času uvězním. Mám černé tepláky a modré tričko s nápisem Italia. Modré boty značky Nike s šedou fajfkou.
Just do it. To je asi jediná rada na impro. Ono totiž nemůže být záměrné. Normálně člověk improvizuje, až když selže jeho záměr. Proto improvizátor často sám sebe prezentuje jako losera a nezřídka se i ponižuje. Ale nemusí to tak být. Když je záměr člověka improvizovat, tak vlastně nemůže selhat. Selhání je jeho hnací motor. Jak z toho paradoxu ven?
Impro nemůže být cílem, takže se na něj nejde ani připravit. Trik je nepřipravovat se na něj. Příprava na impro je neupřímnost, které Sartre říká špatná víra. Impro musí být čistá, dobrá víra. V sebe, v publikum, v život, ve slam. Otevřenost. Opuštění jistého, naučeného Já. Jeho znovunalezení v běhu událostí, očištění. Abyste se našli, musíte se ztratit. (Sartre)
Z úvah mě vytrhuje Juráň. Jeho klasiku, tedy vtipné rýmovačky ze života na dobrou náladu, poslouchám jen na půl ucha. Zbystřím, když neví jak dál.
„Anatol,“ zašumí to v davu, protože právě tento naučenec na plzeňském regionále v podobné situaci scénu raději opustil. Jirka v trapné chvíli, kdy vychází najevo, že předstíral a není schopný své přetvářce dostát a není schopný ani improvizovat, nemá tedy momentálně vůbec žádnou tvář, přesto bojuje a snaží se zuby nehty rozpomenout.
Omlouvá se. Prosí publikum o slova, jaké světy by mohly být. O tom byla jeho báseň. Svět rostlin, svět motorů a tak podobně. Publikum hází různé možnosti, ale on na ně nesolí improrýmy, jak by do toho šel Metoděj.
„Ne, to není ono. To taky ne. Bohužel, zkuste ještě nějaké jiné. Jak to bylo?“ zaklání hlavu.
„Svět oken,“ ozve se z publika a následuje smích.
Publikum se výborně baví, div nedupe nohama a nezatíná pěsti až ke zbělení kloubů. I mě Jirka vytrhuje ze zevlu trémy záchvatem čirého smíchu. Ani po vypršení tříminutového limitu neopouští plac a dál vzpomíná. Odchází až po tom, co vyštrachá aspoň pár veršů na vylepšení reputace, což je tři a půl minuty přes čas. Překvapivě dostává devítky a desítky, ale pořadatelé mu podle pravidel musejí za každých deset sekund, které přetáhl, strhnout jeden bod.
„Suprovní impro,“ chválím ho, když konečně sleze.
„Ondra Hrabal říkal, že bych ty body dostal, i kdybych odešel včas,“ je trochu špatný.
„Nemělo to chybu,“ chlácholím ho. „Jsi vtipný s básní i bez ní.“
To, že Jirka nechtěl vařit z vody a přesto předvedl luxusní impro, mě přivádí na myšlenku, že improvizace vlastně vaření z vody vůbec není. Je to upřímnost. Vzpírá se jakékoli definici, protože je tak nerozlučně spjatá s přítomnou situací, která nejde popsat, zrekonstruovat. Sartre tomu říká magie.
Následují další slameři a já se ptám těch tří holek, jak se jim to zatím líbí.
„Moc ne. Mohla by tam být hlubší poezie a víc improvizovaná,“ říká ta jedna.
„Hm… Co studuješ?“
„Filosofii.“
„Já teď čtu Sartra. Bytí a nicota.“
„Já teď čtu jeho ženu. Simone de Beauvoire.“
„Tak to je haluz,“ jsem nadšený. Jí to tak signifikantní nepřijde. Zato přichází můj čas, čas mého slamu, mojí nicoty. „Co ty?“ ptám se sám sebe, publika, přítomnosti, pozornosti. Mířím odevzdaným krokem k pódiu v tom euforickém momentu, kdy se tréma přelévá do svého předmětu, mizí v konečné přítomnosti jako touha v slasti. Stojím před publikem, konečně jsem.
Začínám slam poznatkem té feministky a pokračuju pár dalšími poznatky. Polemizuju o tom, jak na porotu, když byla tak přívětivá k bezradnému Juráňovi. Co dělá výstup úspěšným? Nevím. O pauze mi pár i neznámých lidí říká, že to bylo fajn. Minule jsem za svou Touhu z nikoho pochvalu nevydoloval.
Než začne druhé kolo, které jako poslední aktér prvního kola zahajuju já, odehraje muzikant Aleš Jiroušek několikapísničkový set. Stojím v pravém rameni téčka u dámských záchodů a pozoruju lidi z první řady pódia jak v jeho vleku vláční. Taky zvláčním a zamířím na velkou, samozřejmě na pánské záchody. S povděkem poslouchám, že právě skončená píseň nebyla ta poslední, protože bych musel se vším seknout a letět na plac. Po té sprosté chvále jsem nervóznější než před prvním kolem. Většinou to bývá naopak.
„Jsem v těžké pozici teď nastoupit, protože nemám kytaru,“ stěžuju si pak na pódiu, „ani knír. Ani košili. Vlastně jediné, co se mi na něm nelíbilo byly boty. Měl mít nějaké kovbojské a přitom měl pohorky,“ vysmívám se mu, ale ve skutečnosti se samozřejmě vysmívám sám sobě.
Pódiový projev před lidmi, myslím tu komunikaci, takový slam na způsob moderace, je nepopsatelný zážitek. Každý svůj pocit vnímáte tisíckrát intenzivněji. Vnímáte se v tu chvíli fakt intimně. To mě na tom právě baví. Mohl bych tam klidně tři minuty jen tak stát a mlčet. Ale musím taky trochu bavit, abych si tu pozornost zasloužil.
„On zpíval, že za sebou někdo spálil mosty. Já chodím do sauny a tam někdo o někom říkal, že se hrozně změnil, že už není jako dřív. A řekl o něm, že za sebou zametl mosty. Oni oba mysleli to samé, ale ten chlápek ze sauny vlastně řekl opak toho, co myslel. Ale přesto jsem ho chápal. Slova vždycky znamenají něco jiného, než svůj doslovný význam. Proto bychom se neměli snažit říkat věci moc konkrétně,“ filosofuju, ale dochází mi, že je to vlastně blbost. Měli bychom říkat věci co nejkonkrétněji, aby mohly znamenat něco jiného. Ale je pozdě, je to jedno, je to pryč, publikum hledí nechápavě a porota je ve druhém kole přísnější než v prvním. Předtím jsem měl vesměs osmičky, teď z nějakého důvodu čtverky a sedmičky.
Vracím se teď už úplně přítomný, protože přede mnou nic není, do svého kouta u dámských záchodů. Ty chvíle odplavujícího se adrenalinu těsně po slamu jsou nejlepší, rád si je vychutnám úplně o samotě jako cigáro, když jsem kouřil.
Dívám se na diváky, jak reagují na slamy, jak se slamy bezelstně odrážejí v jejich tvářích, jak jsou slamerům momentálně odkázaní na milost a nemilost neméně než slameři jim, jak je každý sám ve své subjektivitě, i když se bezděčně projevuje pospolitě.
Dívám se na slamery, jak si užívají status objektu, šplouchají o stěny momentální pozornosti diváků jako oceány o kontinenty a po skončení tří minut slávy se rozlévají do vzduchoprázdna své postpřípravy. V hlavě jim budou ještě dlouho znít ozvěny jejich litanie a různé varianty, jak to mohlo být úplně jiné, ale už to může být jenom stejné, jak to bylo. In this life, we´re coming in from the cold. (Marley) Všechno je neustále jiné. Pokud tě to nepoloží, užij si tu svobodu.
Juráň v druhém kole sjede báseň bez chyby a dostává full house, samé desítky. Viktor Hanačík je prchavý jak kapalný vodík. Pobíhá a napodobuje štěbetání v nějakém asijském jazyce, které ho rušilo ve vlaku do Valladolidu. Připomíná mi to výstupy Andyho Kaufmana v jazyce nejazyce. Taky tak o samotě někdy mluvím, ale abych to dal na pódiu, musel bych mít odvahu ze sebe opravdu udělat šaška. Viktor kromě toho i nápaditě a nenuceně rýmuje. A pak Šimon, kterému říkám Japonec, protože vypadá jak z animé. Je oblečený decentně, ale pestrobarevně.
„Pusťte ho, to není blázen, ale slamer,“ klestí mu cestu k pódiu Jenda slovy, která se hodí i na celý žánr. Lidé jako Šimon jsou solí slamu, i když nesolím a špatně se to vyslovuje. Moc nechápete, co dělají, ale dává to podprahový smysl jako artový film, který nemá úplně spád, ale zato ve vás nakonec vyvolá něco unikátního. Šimon do svého slamu komponuje taneční a divadelní prvky. I on mi připomněl Andyho Kaufmana svým otevřeným a zároveň hraným zklamáním ze svého nepochopení publikem a vsadil bych na to, že ho i zná. Od přísné poroty sklidil i pár jedniček.
Nastává čas rozhřešení. Juráň přes penalizaci za své přetahové extempore končí obdivuhodně třetí. Druhý je týpek, který na začátku svého druhého kola exl panák a bezradně si stěžoval, že neví, co je to slam. Pak v šikovných rýmech přiznal nešťastnou lásku k marihuaně. Předvedl hezký mix naučeného a impra. A první? Viktor Hanačík, se kterým si zrovna během vyhlašování povídám a vůbec to nečekám. Psychedelický klučina se vyšvihl. V poslední době začal objíždět exhibice a teď je ve finále.
Z vybrané ruličky bankovek mi Jenda odloupne čtyři kila na benál a já odcházím se dvěma prvačkama z hudební vědy a jednou z výtvarky do čajky.
Přidejte odpověď