18. a 19.11. Tallinn a Tartu
Tak snad abych začal tim nejpodstatnějšim: sem z toho venku. Skončil sem hned v základnim rozřazovacim kole soutěže. Noono. Oprášit umazaný kolena a rovnejma nohama zpátky do života. Píšu to hned zkraje, abych odfiltroval nacionalistický živly horečně toužící po dalšim národnim úspěch a abych ušetřil energii těch, který mně eště před chvíli držely svoje palce. Ale popořadě:
Úterní soaré předznamenalo kouzelnou problematičnost celý věci poetr slamu/slam poetry/lullesprommu, jak tomu řikaj domorodci. V celkem vyčerpávajícim dvou a půl hodinovym pásmu se nás vystřídalo snad deset, a dlužno dodat, že co figurka, to jinej přístup: dynamika, pohyb, četba/z hlavy, jazyk, námět, podání, prozaično… Megapelmel. Šel sem vlastně první, hned po Jürgenovi, pankpoetovi prvního řádu. S vidinou, že budem všichni slamovat anglicky, sem sesmolil tři spešl anglický věci, ale nebyl sem si po zkušenosti z Tallinu úplně jistej, estli to byl rozumnej tah. Navíc se tu ukázalo, že je jazyk fuk, ba sou dokonce mateřštiny žádoucí. Dle mýho to dost likviduje formu a značně zamlžuje obsah, kterej se divák dočítá z plátna – a těm lidem s číslama do hlavy stejně nikdo nevidí. Následovali kolegáčci z Finska, Itálie, Francie, Rakušák Elias, svůj prostor měl i Jaan, ten, co má celou tu parádu na svědomí. Atmoška skvělá, byť by publikum eště sneslo zahustit. Působí to hodně jako literární festival, těžko najít slovo, kterym by se všechny výstupy daly nějak charakterizovat.
Jakmile se v Sinilindu sbalej fidlátka, dorážej budoucí kamarádi ze Španěl a Portugalska. O Španělu Salvovi už nám někdo řikal, nehledě na to, že se pro něj u nás na cimře zjevila bonboniéra s vizitkou španělskýho velvyslance. Hledá se hospoda, kde furt vařej. Ve čtvrt na dvanáct žádná sranda. Zalezem do klubu Chicago, kde to fakt vypadá, jak těsně před rozstřílenim na hadry samopalovym družstvem. Jelikož sme v Estonsku, nedivil bych se, kdyby mluvili rusky. Družba v podstatě plynule pokračuje o středečnim vodpoledni, když nás vezou mikrobusem do Tartu, kde se má ta hlavní sláva dít. Oblíbil sem si Nunuho, Portugalce s dlouhym šednoucim hárem a jednim dredem k pasu s esenciálnim jižanskym humorem. Jakmile vlezem někam do pohostinství, zničehonic se mu v ruce vobjeví sklenice červenýho. Ale vůbec, všichni sou skvělý: Ir Stephen se svojí americkou ženou Chelsea, Srb Goran a Chorvat Žejko, praštěnej Simone od Milána… Živěj se všim možnym, mezi čistě kulturníma činnostma tu najdete recepčního, režiséra dabingu videoher po obligátní studentstvo. Mezi soutěžícíma je jediná holka: domácí Merily. Dovalíme do Tartu, hodíme krámy do hotelu a mažem do takový dvoupatrový kavárnohospody, z nějakýho důvodu pojmenovaný po Oscaru Wildeovi. Nahoře v restauraci žvanec, od sedmi se dole v kavárně soutěží. Ten prostor je dost zvláštní: odklizený 3, 4 stolky, plátna, projektory, před jakymsi rudym závěsem je tak vytvořenej mělkej pruh nabízející mikrofon a stojánek na noty – tentokrát na text. Celý to, abych pravdu řek, působí trochu nevotesaně. Klání mistrů 8 z 15 přítomnejch mistrů jednotlivejch zemí přihlíží asi 50 lidí. Všechno je dost komorní. Podle vzoru předešlýho večera vypadá každej výstup o dost jinak, stejně tak proměnlivě reaguje a hodnotí publikum. Živelný proudy španělštiny, italštiny a srbštiny, u čehož je dost složitý sledovat překlad, střídaj poetický i čistě prozaický texty o otcích a penisech v nutele. Můj anglicky rýmovanej tučňáčí uprchlík poměrně nezapadá. Necejtim se při čtení v cizí řeči úplně fit, sem tam něco zvořu, myslim, že působim dost tumpachově. Končim předposlední před Goranem, jenž řval svou milostnou poezii do ucha holce, kterou si po náhodnym výběru z publika vytáh na jeviště. Kolo vyhrává Ir Stephen jímavym „e-mailem psa pánovi“. Skoro se u toho rozpláče, podle pohledu některejch diváků bych řek, že na svý psy začínaj vzpomínat. Z původně myšlenejch čtyř nakonec postupuje do sobotního semifinále pět lidí – každej máme nachystaný přesně tři věci a s rozstřelem se prostě nepočítalo. Spolu se mnou a Srbem končí i Simone, kterej šel první. Vůbec su netroufam odhadnout, jak tohle celý dopadne, usuzujíc z toho, co mam zejtra od zbylý půlky čekat. Bude to eště zajímavý, ale já už s tim nijak nezamícham. Vrátim se domů s prázdnou, řek by materialista.
No, abych to trochu zrelativizoval: asi je dobrý říct, že složení soutěžících neni extra pinktlich. Vůbec to nepíšu proto, abych se nějak konejšil, Jaan nám to sám vyprávěl: šest z jedenadvaceti oslovenejch „mistrů“ nepřijelo, většinou proto, že prostě neměli čas (Němci, Švédové, Norové…). Byla možnost poslat náhradníky, tyhle země toho nevyužili, pár náhradníků tu pak soutěží. Chybí i lidi třeba ze Slovenska a Polska, kde nemaj národní šampionáty, na Východě by se takovejch příkladů našlo víc. Je to všechno takovej zvláštní paskvil. Ale stříká z toho tolik energie, emocí a dojmů, že bych teď za nic neměnil.
A poslední věc, co sem zatim vypozoroval: asi třikrát sem s někym mluvil o organizaci jejich národního kola a vždycky mě řekli, že ten, kdo to má na starost, je vlastně blbej. Zdravim na dálku Tomáše Kůse a veřejně tu slibuju, že mu vodsud přivezu pohled. Páč bysme to samozřejmě všichni dělali líp, než von… ale… no to je prostě složitý děsně!
Přidejte odpověď