Anatolova anabáze: Den 2. a 3.

17.11. a 18.11. Varšava–Tallinn

Se omlouvam celý četný čtenářský obci, kterou sem nechal na pochybách, jestli mě po cestě do Estonska neušlapal u Bialystoku zubr. K podobným eskapádám ani nejsem zplnomocněn.

Zkrátka: následnýho dne sem se vzbudil ve vypučenym pokoji, kde Jacek spolubydlí. Měl sem za úkol koupit papírový sáčky na kafe a dorazit z náměstí Jerzyho Washingtona (místní hrdina) do nedaleký ulice Walecznych k Jackově přítelkyni na snídani. Jak sem koupil, tak sem dostal – chleba se sejrem, rajčetem, čaj s mlíkem a pak nějakou židovskou míchanici, myslim, že se to menuje šašuka (ten konec je určitě dobře). Taky sem dostal do Estonska dárek, takovej ten, jak se i za takovouhle velikost může v Polsku za katr. Vyrazili sme pak s Jackem směrem na Pragu. Neměl sem tucha, že podstatná část města na pravym břehu Visly se tak menuje. Nebyla tolik zničená jako zbytek, Sověti jí stihli vobsadit a pak se dívali, jak se Varšavský povstání, včetně polskejch děcek s flintama, utopilo v krvi. Míjíme olezlý cihlový činžáky se zašlejma dvorkama, v Polsku vyrobený licenční „Fiaty“ – ta atmosféra je fakt jímavě nostalgizující. Půvab umorousanosti. Jacek mě sází do eletriky směr Starý město a vopouští mě. Něčim se při hoštění cizáků musí taky živit. Děkuju a zvu ho i s přítelkou do Prahy. Pak vylejzam a zahajuju svojí oblíbenou činnost na neznámejch místech – cílená ztráta sebe sama. Couram skrznaskrz po válce fungl znovu postavenym centrem města. Je to pořád krásný. Kupuju pohledy a na druhej pokus i známky do zahr. Pak to strategicky stáčim na jih. Cílem je majákózní Palác kultury a pod nim nedakeká přestupní stanice metra. Je nevlídný deštivo, ale nějak mě to k tomuhle chaotickýmu místu, který vypadá, jako kdyby ho navrhla parta děcek ve školce, když si hrála s kostkama, sedí. Následně začínam pochybovat o přesvědčení, že vim, kde je sever. V kritickej moment se z šedivýho kouřma vynoří mnou hledaná budova – mířim neomylně k ní. V metru kupuju za 3 złotý 60 dvacetiminutovej lístek a valim na severní konečnou Młociny, vodkud ve tři vyrážim na 18ihodinovej rajz až do Tallinu. Polskibus.com se jeví jako čupr firma: maj vevnitř teplo, wifinu, dost místa, zásuvky a záchod. Tam by se dalo i bydlet. Zpátečku do Varšavy sem pak ukořistil za necelejch sedm stovek. Sice mě to Estonci proplatěj, ale stejně mam radost, že kom šetřim kapsu. Nadšení trochu vopadne, když nás na betonovym plácku vydàvanym za autobusový nádraží cpou jinýho busu. Je tam celken zima a žádná sít. Jen dvojice Lotyšů. Z vonka neni ve tmě nač čučet, klimbnu a proberu se v Rize. Všímam si časovýho posunu hodiny vpřed a upravuju hodinky. Tady to vypadá vo dost líp, byť je fakt tma jak v ranci. Za další čtyři hodiny sme v Tallinu. Vykýbluju se ven. Vo kus dál polyká trajekt káry, aby je moh v Helsinkách zase vyzvracet. Zahajuju čtyřhodinovej pěší exkurz křížem krážem městem, periferie zahrnujíc.

Historickej střed je vyhezkanej dle očekávání, ostatek pomalu vstává z popela. Zvláštní otisk ve mě zanechal ruskej trh u hlavního nádraží plnej divnejch dámskejch hadrů, sovětskejch klumpů nejrůznějšího rázu, za 150€ se tu nechá koupit i náhrobní kámen. Asi třikrát sem potkal ve městě ty stejný lidi dvakrát, z čehož usuzuju, že už sem to důležitý prolez. Celkovej dojem: vevnitř Krumlov, okolo Jihlava (protože trolejbusy), celkem velký asi jako Hradec – ale to bude fakt jenom pocit. Po vobědě zcela bez asistence nacházim adresu klubu nalepenýho na boku masivních středověkejch hradeb, kde máme večer vystupovat a doslova za rohem hostel. Necham se ubytovat a pácham elementární očistu. Následně doráží první kolega: Elias. Rakousko. Máme společnej pokoj a k němu jenom jedinej klíč, což od začátku jenom posiluje naše přátelství. Sme stejně starý, dva ze tří nejmladších reprezentačních uch v sestavách. Voba máme po cestě celkem plný brejle, než na sedmou dovalíme na místo činu, podniku Sinilind, dáváme si voba dvacet. V předsálí prostornýho hudebního klubovýho sàlu se nás ujímá mix v kultuře se rochnících místňáků: napůl prostě písmáci, napůl představitelé literárního punku středního věku. Divadelnice Johanna mě inzultuje obstojnou znalostí češtiny, strávila po Erasmu na DAMU další čtyři roky. Jak sem se přešaltovan na angličtinu, jde těch pár vět v mateřštině trochu ztuha. To se pak děje eště jednou, když se potkam s Hankou, erasmačkou kunsthistorie z Hradce. S mym příměrem o velikosti jejího rodiště k Tallinu úplně nesouhlasí – jak sem psal, je to jenom pocit.

…sorry, je tu už půl pátý ráno a moc sem toho na tomhle vejletě nenaspal. Večerní exhibici a dopolední přesun do Tartu popíšu a vodešlu, jak jen to bude aspoň trochu možný. Dík, že to čtete – šak pro sebe to nedělam!!!

Exkluzivně pro Slamoviny Anatol Svahilec,
člen Reprezentačního týmu ČR

 

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*