Pondělí 16.11. Praha–Varšava
Autor si vyhrazuje právo na zveřejnění reportáže v jejím původním znění a bez stylistických úprav, pro čisté svědomí redakce pak žádá zveřejnění této výhrady v úvodu článku. V opačném případě nemůže exkluzivitu svých zpráv dále zaručovat.
Toho by bohdá nebyl Svahilec, aby se ráno neneslo v duchu hašení průserů. Do odjezdu vlaku v 10:19 do Varšavy je třeba stihnout vytisknout poslední ze tří textů, kvůli jejichž v součtu sedmiminutovýmu přednesu se den harcuju 2000 kilometrů (a pak zpátky, ale chce se mně, to jo!). Mámě prostě den předtim došel v kritickou chvíli toner. Smolík. Dál kartama zamíchala série mailů, který sem o nedělní půlnoci objevil v mailu. Jeden z organizátorů se mě ptal na pořadí, ve kterym budu texty přednášet, vyžádal si taky poslední, kterej se k němu nedostal. Ordnung, vyřízeno. Pak psal Jaan. Díky tomuhle ugrofinskýmu nebožákovi si asi definitivně v životě uvědomim, jak je jednoduchý a marný nenávidět lidi bez seznàmení a na dálku – snad jediná odpověď/soubor, který sem mu poslal, nebyly odeslaný včas. Cejtim škraloup. Prosil mě, abych s sebou vzal sbírku současný poezie, klidně vlastní. Pondělí, jedna ráno. Po desátý vodjezd. Polilo mě horko. Sotva stihnu něco vydat, natož koupit. Pohledem oskenuju mojí obytnou skříň a pohled padá na beletrie vysoutěžený na brněnský exhibici. Zanedlouho přichází jackpot: sbírka Love Milana Ohniska ukořistěná na pražskym regionále, kde sem vůbec nesoutěžil – to je zas jinej příběh. Čili to by bylo, s češtinou se halt nějak smířej. Hlavní je stejně ta růžová vobálka, co se dá utřít šňupákem, když na ní vycmrndáte oranžínu. Poslední zpráva je souhrn instrukcí. Zásadní informací se stává fakt, že cesta bude proplacená převodem. Zjišťuju, že s sebou vezu màlo prachů, tak teda po ránu eště do směnárny. Zpěchuju krosnu a du spát. Asi ve čtyři – ve vlaku se stejně nípe nejlíp.
Ten informační posun je přirozenej – nikdo si nepomyslel, že budu vyrážet tak brzo, nedejbože po zemi. Mam čas a rozvrh sem si poznávací program: nikdy sem v ani jedný ze zemí, co sou po cestě, nebyl, čili první večer strávim ve Varšavě. Dostal sem kontakt na kámoše kámošů. Místňák Jacek. Na anglickou prosbu o pelest sem dokonce dostal vodpověď v češtině. Dál už to vlakem moc daleko a příhodně nejde. Zato sem sehnal autokar do Tallinu, včetně zpátečkovýho tiketu – považte – za 107 złotejch, asi sedm stovek domácích devíz. A eště uvidim kus světa! Ve středu ráno dorazim do Tallinu a budu bloudit. Tak se totiž poznává cizí kraj nejlíp. Večer se v klubu Sinilind na Müürivahe 50 na Starym městě děje oupn majk a já si zařídil, že nebudu chybět. Na fejsbukový události mě opomněli, asi budu vyskakovat z dortu jako překvapení večera. Kuriozita východní Evropy. Den nato transport do Tartu. Co je za timhle horizontem neřešim a koncentruju se na to, co se může podělat během příštích kroků do neznáma.
(…)
Ráno se kopu z baráku před devátou. Pozdě vůči plánu, ale furt je tam dost velká rezerva, abych moh nasadit vycházkovou chůzi. Na Senovážnym v kopykšeftu sem hotovej ansc cvaj. 29 korun za jednu vytišťenou stránku (sic!) jen to fikne. Leč vzhůru, bude hůř. Pak hledam vyzkoušenou arabskou směnárnu v jedný z pasážovejch nor Na Příkopech. Na druhej pokus se daří. Musim v životě absolvovat víc takovejch rajzů oproti vodáckejm kotlíkárnám ve Větřní, abych si uvědomil, že ve směnárnách prej vždycky za hotovost. Banka za rohem. Honem zpátky. Beru pro sichr 60€ a 100 zlaťáků k tomu, kdybych v Polsce viděl nějaký pěkný magnetek na ledničku a chtěl se rozšoupnout. Velebim rácio pobaltskejch národů přejít jako jeden na euro. Českou zálibu v koruně při vobšancování ze 70% eurozónou chápu čim dál míň. I tři měny v portmonce tíhnou… Na nádraží rozehrávam moderní variantu marrakéšskýho smlouvání: vymyslet koupi lístků a zkombinovat slevy tak, abych cáloval co nejmenší prachy (proplatěj mně to, ale chci šetřit estonskou kapsu kultury). Vítězí varianta zpátečních lupenů na vybraný datum Praha-Bohumín a Bohumín-Varšava: do zahraničí nemůžu tak dobře uplatnit IN50. K tomu povinný rezervace. Dostávam se lehce pod dva tisíce. Pozdějc se těm probenděnejm 2×83 korunám v prázdnym vagónu směju. Pořádek kde jinde, než na dráze! Provádim nákup denního menu: desetkrát rohlik, sejra, plná flaška cukrů a kofila. DAMU vás naučí, že nutriční strava je ta, v kterou jako nutriční věříte. Při příkladu karty trnu, zda tam eště něco zbylo. Dobrý.
Ve vlaku absolvuju absurdní etudu se štípánim cestujících z mnou násilně rezervovanýho místa. Je nás tam jak do mariáše, hnidopišská umanutost na sedadle 46 ze mě v kombinaci s čírem dělá dokonalýho chameleona charakteru. Bezprostředně po odjezdu začíná na sedadlech přede mnou debata dvou srdnatejch omaskáčovanejch Pardubáků o islámu, Arabech, hokeji a terorismu. Při větě „Musí pochopit, že naše právo vychází z desatera“ si přivírám palec do stolečku na opěradle, abych se zaměstnal bolestí a nevmísil se do debaty. Nechci, jedu trochu na dovolenou. Římani by se divili, že jejich Zákony dvanácti desek někdo míchá s židovsko-křesťanskou atakdále. Úpadek prostředí dokončují dvě dámy při putování uličkou: „Já ti jednou tudy jela zadarmo! Fakt! Cestou z hokeje sem řekla, že patřim k nějaký velký skupině a bylo to, hehe…“ Mě přijde platit normální, třeba. Asi se do mě ve vidině průjezdu okolo Královce zase vkrádá duch Emanuela Kanta. Až do Hranic spim. Po probuzení – a k mý nelibosti až do Katowic – se vagónem rozlejhá anglická konverzace česko(kluk)-německý(žena středního věku) dvojice obsahující hraní Prší, lekce češtiny, exkurzy do historie, mezilidskýho soužití a obdobnej pel mel. Slyšim každý slovo, i když nechci. Sem splachovací, ale dost sem se na ty Katowice těšil. Kontrolu nad od Svinova co do rychlosti dost plížícim se vlakem zatim přebrala trojice polskejch podivínů: jeden štípe lístky, druhej čistí koše, třetí jezdí s menuvozíkem o výbavě snědenýho krámu, se slovanskou energičností nabízí bonbony a vodu. Vytrvale odmítam. Krajinu zelnejch polí, rodinnejch domků a slepic samotářek halí mlíčná hmla následovaná tmou. Katowice vypadaj z vlaku jako polský Brno: kostel, proluka, obchoďák, kostel… Všechno ale pěkně svítí. Vlak se až tady trochu plní, halt doprava pasažérů přes čáru asi neni ten hlavní účel. Nemam co dělat, všechno sem si už sežral a vypil. Jdu zas spát.
Na Warszawa Glowny doráží souprava s půlhodinovym skluzem. Mířim k poslednímu vozu, kde na mě má čekat můj „polskej kontakt“. Někdo se tam opíra vo vagon, čim víc se moje skoropolovyholená hlava blíží, voba víme, že se máme. Ptá se, jestli mam hlad. Budem si rozumět a s jeho dost dobrou češtinou to nemá až tolik co dělat. Z podzemní stanice nás to vyklopí na třídě Jana Pawla II. Čtyřproudovka, tramvaj, mrakodrapy vokolo. Sem tam se válí starej barák. Cześć, Warszawo! Stavíme u nenápadný, asi čtyřmetrový zdi. Hranice ghetta. V okruhu zbylejch 270 stupňů rozhledu byste si tu tuhle bejvalou lokaci asi fakt netipli. Začínam bejt za tůristu a fotim. Zapadáme do „mléčnýho baru“, bistra doslova za rohem. Prej populární vod socialismu, povidá Jacek. Bude véča podle místních obyčejů. Výběr jídel komplikuje nepřítomnost špenátu v kuchyni. Halt jak za socialismu. Nakonec ovšem epesní žraso zapitý skleničkou normální šťávy z kompotu za 10 korun kus. Tohle bych jakožto abštinent zaved i k nám. Nedovez sem dárek, takže platim. Je tu celkem levně. Pokračujem městem. Rozkrejvam paskvilózní slátaninu baráku v rozpětí 100-1 rok stáří. Koncepci udávaj silnice. Jizvy války sou tu snad eště znatelnější, než v Berlíně – a to si zrovna Poláci tu válku úplně nevymysleli. Autobusem cuknem pár stanic na plac Defilad (když vojenskou přehlídku, tak tam), takovou rozvrabčenou a po různu využívanou Letenskou pláň. V Paláci věd a kultury je prej čupr bar. Mezitim stíháme probrat co všechno je v našich domovinách politicky v hajzlu, čim se zabejváme, kdy máme Dny nezávislosti a kolik kde stojej lístky na tramvaj. Do mlžný voblohy se zatim tyčí kopie Lomonosovy univerzity v Moskvě, Stalinův vztyčenej prostředníček postavenej místníma na troskách předválečnejcj čtvrtí jako symbol vděčnosti za to, že nechal vykrvácet Varšavský povstání. Východoevropská nirvána. Popijem, nasosáme se dat a eletrikou tradá na druhej břeh Visly, kde spočinem. V padesátkovym paneláčku, jehož chodba má ten nezaměnitelně totožnej odér lidový demokracie dostávam kakao z čerstvýho kravskýho mlíka a pelest. Výměnou prezentuju v návaznosti na debaty vo odsunu Sovětů ze země Pražskej výběr a když vidim na zdi Gottovu desku, přidávam Karel drogy nebere vod Abraxasu. Při pohledu z vokna do dvora to tu vlastně vypadá tou modernitou dost hodobóžově, hnedle jak v Německu. Přes ulici poblikává Stadion Narodowy, jež si vzhledem se svym mnichovskym kolegou taky nezadá. Obdivuju původní vypínače, hliníkový kliky a bakelitový zásuvky. Ciwe, a že sem prej měl letět?!?!
Exkluzivně pro Slamoviny Anatol Svahilec,
člen Reprezentačního týmu ČR
Přidejte odpověď