Na letošní mistrovství České republiky ve slam poetry a jeho regule jsem se zeptal člověka z nejpovolanějších. Jedním z hlavních organizátorů českého slamu je nenápadný a pro mnoho diváků stále neznámý Tomáš Kůs. Přitom vždy sedává na pódiu pražských i plzeňských exhibic, jichž je iniciátorem a pravidelným pořadatelem. V pražském Rock Café bude v listopadu jubilejní dvacátá exhibice. Kolik jich bylo v Plzni, už skoro ani nelze spočítat.
Jak dlouho organizuješ slam poetry akce?
Slam jsem zažil poprvé v roce 2003 na festivalu Poezie bez hranic v Olomouci, který tehdy organizoval Martin Reiner. V roce 2004 už jsem organizoval plzeňské kvalifikační kolo, od kterého se moc nevědělo co čekat. Přesto tehdy do malé kavárny dorazilo přes 100 diváků, i když úroveň účinkujících byla proti dnešku kvalitativně úplně jinde. První slamy vyhrával většinou ten, kdo se nejméně styděl, byl nejvýraznější anebo taky nejsprostší. Diváci se z velké části chodili zasmát spíš „poetickým exotům.“ To jsme začali postupně eliminovat od roku 2005, kdy jsme v Plzni uspořádali první exhibici, kam jsme zvali zkušenější interprety, kterým už se dalo říkat slameři. A úroveň letošních regionálek v Praze a Plzni šla obrovským způsobem nahoru. Vlastně tam nebylo slabé vystoupení, které by strhávalo dramaturgii večera. Je vidět, že český slam je za poslední roky ve velkém boomu, který se netýká jen návštěvnosti nebo počtu akcí a měst, kde se koná, ale i lidí, kteří do něj chodí prodat svůj um. Najednou vědí, co dělají, mají to nakoukáno a jsou už nějakým způsobem slamově poučeni, na podium už nelezou exhibující blázni, kteří slam nikdy neviděli.
Od tohoto roku jsi převzal organizaci celostátní soutěže, souvisí s tím nějaké změny v jejím pořádání?
Pracujeme na tom společně s Bobem Hýskem pod hlavičkou olomoucké neziskovky Detour Productions. Nejvýraznější změnou bude patrně místo konání finále soutěže. Sebrali jsme Brnu jeho dosavadní privilegium a rozhodli se dělat finále putovní. Bude se konat každý rok v jiném městě – především tam, kde má slam největší zázemí a tradici. Nyní počítáme, že se to bude točit mezi Prahou, Plzní, Brnem a Olomoucí, časem možná dojde i na další.
Pod tvým velením už proběhla dvě kvalifikační kola a určitě máš i zprávy z dalších regionů. Jaký je zatím letos o „regionály“ zájem?
Rozhodně vnímáme zvýšený zájem jak diváků, tak interpretů, což nám dělá vážně radost.
Slam poetry má jen tři pravidla, ale i tak se může jejich výklad značně lišit. Zajímá mě tvé pojetí, které by mohlo pomoci i ostatním organizátorům. Možná úplně nejnespornější je vlastní text. Stalo se někdy, že by například někdo přišel s cizím textem? A co vložené citace jiných autorů?
Já věřím těm lidem na podiu. Pokud je v regulích vlastní text, proč to dál rozmazávat. Dobře víš, že sebelépe odcitovaný Holan na slamu nemá šanci uspět. Je to specifikum tvorby i poezie. Pokud někoho cituji v básni, báseň zůstává mou. Cituji z nějakého důvodu, díky citaci mohu přidat nový význam, asociaci, mohu dál stavět… Samozřejmě by to nemělo být samoúčelné.
Tři minuty je také docela striktní pravidlo. Jedna verze pravidel říká, že „po vypršení časového limitu, následuje deset vteřin určených k zakončení výstupu, po uplynutí těchto deseti vteřin navíc je účastník penalizován.“ To se stává hlavně ve finále, například Bohdanu Bláhovcovi, ale někdo byl penalizován i v letošním pražském kvalifikačním kole. Jak je to tedy s časovým limitem a kolik bodů se odečítá za jeho překročení?
Tohle je na organizátorovi soutěže. Zatím neexistuje pravidlo, které by definovalo, že například za každých 10 sekund navíc bude odečteno 10 bodů. Organizátor by měl vyhodnotit jak moc si daný slamer pomohl překročením limitu a taky jestli třeba nepřekročil jen proto, že byl v průběhu přerušen potleskem. Zásadní překročení se odehrávají naštěstí většinou u začínajících slamerů, kteří se bodově pohybují někde v druhé půlce soupisky. Čili penalizace je zde vlastně zbytečná.
A bod, o který se vede tradičně nejvíc sporů. Co je rekvizita a co ne?
Já s tím problémy nikdy neměl. Přijde-li slamer na podium s cigaretou nebo pivem, křičím od začátku, že je to rekvizita. Obecně by měl slam co nejvíce vycházet zevnitř, s tím, co máte k dispozici pořád. Pohyb, mimiku, gesta, hlas a samozřejmě text.
Jak je to s použitím kostýmů?
Stejná odpověď. Všichni jsou asi natolik inteligentní, že v kostýmech na slam nechodí. Těžko by se dalo rozlišovat, jestli je slamer jenom šíleně (myšleno extravagantně) oblečený, nebo jestli je to kostým.
A nakonec otázka, kterou řeší hlavně začínající slameři – je papír s textem rekvizita, případně může jí být v nějaké situaci mikrofon?
Papír rekvizita není, nepoužívám-li jej jako rekvizitu. V Německu spousta slamerů čte z papíru. Když pak z toho papíru složím vlaštovku a pošlu ji mezi diváky, bude to rekvizita. Stejné je to s mikrofonem. Používám-li majk jako majk, není to rekvizita. Začnu s ním hrát loutkové divadlo a mám rekvizitu.
Tomáš T. Kůs (1978) byl pět let dramaturgem plzeňské kulturní kavárny Jabloň. V současné době žije v Praze, kde pracuje jako projektový manažer a také jako externí publicista. Exhibice a akce slam poetry organizuje a produkuje od roku 2004, od roku 2015 společně s Bobem Hýskem, včetně celostátního mistrovství. Vydal sbírky básní Teplo zima milovat (2002), Příbytky ( 2005), Spižírna (2009) a Nevinní (2014). Za sbírku Spižírna získal v roce 2010 Cenu Bohumila Polana.
Přidejte odpověď